Na jeden den jsem naplánovala procházku po vyhlidkach v okolí. Na některých už jsme byli a tak dneska půjdeme na opačnou stranu. Snídani si dnes zase můžeme dát venku, to je hodně fajn. Osazenstvo hostelu se proměnilo, ale hlavnimi hosty jsou tady pořád Němci. Naštěstí se chovají slušně 😁.
Po snídani vycházíme směrem, kam ukazují mapy. Zpočátku jdeme po silnici (i když do kopce 😜). Dostáváme se pod nějaké kopce. I tady se stavějí hotelové komplexy, což mi přijde jako škoda, protože tu byl úžasný výhled na skalnaté kopce, které jsou teď schované za hromadami betonu a skla.
Pokračujeme přes kruhový objezd, pak bysme měli jednu silnici přejít a….tady by měla být cesta?! Pár metrů od obrubníku jsou úzké hrubé panely (široké asi čtyřicet centimetrů) a vedou do hodně prudkého kopce!!! Chvilku váháme, jestli opravdu tudy jit, ale nakonec jdeme.
Škoda, že na fotce všechny kopce vypadají skoro jako rovina 😂
Na těchhle kopcích je spoustu cyklotras, tak budu ráda, pokud tu zrovna nikdo nepojede 😁. Stoupák je to pořádnej. Dostáváme se na krátkou rovinu, kde je krásnej výhled na okolní hory a mezi stromy je vidět i moře.
Pak se ale panely zvedají do takové výšky, že přestávám mít chuť na vyhlídku! Kolem je nějaká cyklostezka, tak jdu kousek po ní. Když vidím, že prudký stoupák je i tady, přemýšlím o návratu. Ale pak….po panelech jde starší pár! Tak to teda zvládnu taky! Petr mě varuje, že pak sebou někde fláknu o zem a budu lapat po kyslíku 😂. Tohle přece nějak…. A tak vyjdu na panely, udělám pár kroků a pak raději lezu s pomocí rukou 😂. Hele, to nebyl dobrej nápad!?🤔
Škoda, že to Petr nenatáčel, to musela být podívaná 😂
Naštěstí tudy zpátky nepůjdeme, to by dobré nedopadlo 😂. Jenže odtud se schází na tu cestu, na které jsem byla!? To snad ne!!! Já se snad picnu! To jsem si mohla ušetřit. Za sebou slyším, jak Petrovi podklouzla noha. Otáčím se….“pokračuj, zastav, až uslyšíš ránu, teď ještě nepadám!“ A já blbec si dělám starosti 🤪. Cesta je písčitá se spoustou kamínků, na kterých to fakt klouže. Když se vydrápeme na další kopeček, před námi je silnice. Je to slepé rameno, kolem kterého jsou takové ty obří vily s božským výhledem movitých lidiček.
Kousek od silnice
Pokud bysme pokračovali k vyhlídce, museli bysme jít přesně po takových cestičkách, jako doteď a pořád do kopce. Už teď mám ale dost. Pot se ze mě jen řine! A riskovat se mi nechce. Navíc s sebou nemáme ani nic k pití a nahoře budeme vyprahlí, jak Sahara. No nic. Projdeme se touhle úžasnou čtvrtí a pak sejdeme do „normální“ civilizace 😁. I tohle ale stojí za vidění.
Ne každý dům se mi ale líbí
Pak už sestupujeme po silnici podél nekonečných hotelů a hotýlků až na hlavní třídu. Projdeme uličkou až k pláži a jdeme uličkou podél pláže kolem restaurací. Přemýšlíme, kam zaplujeme. Všude je celkem plno a tak to zkusíme ještě dál. Znovu vyjdeme na hlavní a sejdeme k moři až dál. Je tu jedna restaurace, které jsme si minule nevšimli a tak jdeme tam. Petr si dává kávu s ledem, já colu. Jídla tu asi moc nevaří a tak, když dopijeme, jdeme k moři.
Tudy se ale nedá projít k naší pláži, tak se vracíme na hlavní třídu. Dneska nějak nemáme potřebu jít se koupat. Je fajn chodit hlavní třídou a pozorovat lidi. Blíží se jedna hodina odpolední a my bysme si dali něco k snědku. Zase tedy jdeme k plážovým restauracím a jedna, která je hned pod schody má volná místa a vypadá přívětivě. Jdeme tam. Petr má chuť na nějaké maso a hranolky. Jenže tyhle jídla jsou účtovaný zvlášť maso, zvlášť příloha i omáčka atd., a to by vyšlo dost draho. Nakonec si dáváme špagety, já carbonara, Petr bolognese. No jo, trapný to je 😂. Po jídle se dostavuje únava a tak se jdeme natáhnout do postelí 😁.
Petr usíná, já ještě sepisuju naše zážitky. Nedaří se mi usnout. Nad námi je docela hlučno, asi se uklízí. Usínám kolem půl čtvrté. Najednou někdo klepe na dveře! Oba v letíme leknutím a nechápeme, co se děje. Pak se někdo dobývá dovnitř! V tu chvíli je Petr na nohou a volá „no no no!“ a za dveřmi se ozývá“OK, sorry“. Teprve teď jsem stoprocentně při vědomí….“jo aha, uklízečka“😂. A tak asi vyrazíme korzovat ulicí 😁.
Salát Caesar
Po páté hodině už zase míříme k centru veškerého dění, to znamená, že couráme hlavní třídou 😁. Tentokrát jdeme až na samý okraj, kde už nejsou obchůdky ani restaurace, jen obrovský hotel a taky místní park se spoustou laviček. Otáčíme se a první uličkou míříme.blíž k moři. Už to tu známe skoro nazpaměť 😁. Míříme k „naší“ restauraci La Fontana, kde si dáme večeři. Petr má chuť na nějaký salát. To nezní špatně a z možného výběru volíme salát Caesar. S tím, co se dělá u nás, to ale nemá vůbec nic společného. Tohle je neskutečně dobrý mix zeleniny, kuřecích kousků, plátků slaniny, krutonků, plátků parmazánu a trochu dresinku. Neskutečně dobré! K tomu si dávám koktejl z manga s ananasem, na to mám chuť už od oběda 😁, a Petr víno. Jednoznačně zatím nejlepší jídlo tady. Navíc je tu děsně fajn číšník, který už se na nás usmívá od prvního okamžiku, co jsme sem přišli a teď už na nás klidně zavolá „čao“, když odcházíme – bonus pro nás 😁.
Lahodný koktejl z manga a ananasu
No a co teď? Zase courat, jak jinak taky tady. Teď je to ale Petr, který má potřebu záchodu. Takže se vracíme pomalu zpátky, cestou ještě koupíme olivy a brambůrky (Petr má na ně děsnou chuť 😂). Kolem osmé jsme „doma“. Chvilku posedíme na terase u sklenky vína, ale citelně se ochlazuje a tak si jdeme pustit další pohádku na YouTube 😁.