Ráno se probouzím za úplné tmy, přesto, že už je čtvrt na sedum. Za tmy se nám ale jít nechce, protože moc dobře vím, co dokážu i za světla (jakože umím šlápnout na ty úplně nejblbější místa 😂), natož po tmě. Tak pomalinku rozhýbávám nohy. Jde to hoooodně ztuha, snad s tím dneska něco ujdu 🤔. Plán máme jít do O Porriño a tak rovnou „bůknu cimru“ pro nás dva.
Kolem osmé se pomalu začíná rozednívat. Moc se mi líbí zvony katedrály. V celou totiž odbíjí melodiíia teprve po ní hodiny. Takhle to je už z Porta. Takže dorozhýbat, zabalit a….
Ještě musím vyfotit pohled z okna a přitom vidíme, jak před branou stojí dodávka a nakládá batoh jedné poutnici. Tahle služba je dneska už celkem běžná. Člověk si nechá odvézt batoh do další své zastávky a dojde si jen s doklady, penězi a vodou. Dřív jsem se zlobila za tyhle alternativní způsoby „poutničení“, ale dneska chápu, že každý má jen tu svou cestu a tu si má užít podle sebe a ne podle druhých. I my máme svou a i když ani tak není jednoduchá, baví nás 😁.
Vycházíme ve tři čtvrti na devět. Slunce se pořád ještě snaží překonat horizont a to mi dává možnost udělat pár prima fotek (aspoň mě se líbí 😁). Hned za městem je most, u kterého je kamenná socha poutníka a tak nechávám jít Petra před sebou, ať si užije ten výhled. Pak ho posílám přes most a čekám, jestli si všimne, že cesta vede jinudy 😁. Hele, je dobrej! Hned si všímá ukazatele 😊).
Asi po dvou kilometrech vidíme ceduli „cafebar“ a jdeme na kávu. Starší paní, která neumí anglicky a mladší, která mi najednou přijde vychc…čůraná si na nás asi pěkně namastily kapsu. Za jednu mini kávu, jednu s mlékem a dva kousky bagety s plátkem sýra (bez másla!) si bez uzardění bere šest a půl éček! A tak trochu znechucení pokračujeme dál. Předchází nás poutnice „bez batohu“ a s lehkostí nám za chvíli mizí z očí.
Cesta teď vede po silnici. Říkám Petrovi, že si pamatuju místa, kde jsou oddělené pěší části od zbytku silnice dřevěným zábradlím, a jen to dopovím, už je Petr vidí na obzoru 😁. Za chvili mluvim o odbočce v pravo přes most do lesa, ze které jsme se tenkrát museli vrátit kvůli spadlému stromu a celou část obejít a za chvíli je tu odbočka 😂. Tentokrát se zní ale vrátit nemusíme. Je to úžasná cesta se slatinami, potůčky a ve stínu stromů. V okamžiku, kdy začnu mluvit o tom, že by se hodila nějaká kavárna, vylézáme z lesa do civilizace a přímo naproti….. hurá, sedneme si a odpočineme 😂.
Je tady už pár poutníků a paní je úžasně komunikativní. Objednávám kafe, colu a pivo a k tomu nějaký kuřecí koláč, a najednou ztuhnu! Já objednávám ale nemám hotovost, dyk mě ty báby předtím zkásly na kost! Ptám se, jestli můžu platit kartou a když pokývne hlavou….bože, mě se tak uleví 😂. Tak ještě beru sladký koláč, něco jako naše „babeta“. Sladký i slaný koláč si s Petrem rozpůlíme.
Posedíme půl hodiny a pokračujeme dál. Zase odbočuje e lesika a….tudy jsem šla a museli jsme se zase vracet, protože cesta končila na mostě zbytek byl zase pod vodou. Dnes další premiérová část cesty 😁.
Po chvíli přicházíme k rozcestníku. Máme na výběr původní trasu a alternativní.
Jdeme původní a uvidíme, jaká bude. Zpočátku jdeme vesnicemi, ale pak narazíme na průmyslovou zónu………je nekonečná………..
Petr si všímá kiosku a tak z toho betonu na chvilku sejdeme. Beru dvě coly a…snad na ně ještě mám. Další možnost vybrat hotovost je až v O Porrino! Kruci, chce čtyři éčka za dvě mini coly! Poslední prachy! Sedíme pod okny kuchyně a popíjíme colu. Najednou mi za hlavou paní něco volá a Petr říká, abych se otočila. Paní mi podává talířek s něčím….dva kousky španělské omelety na ochutnání 😁. Dobrota!
Pár minut na to jsme zase na bolavých nohách a brázdíme nekonečně dlouhou rovnou ulici mezi průmyslovými objekty, nekonečnými parkovišti, na kterých stojí nová auta (auto…auto…auto…a furt jen auta), po betonovém chodníku, kolem kterého jezdí téměř nepřetržitě osobáky a náklaďáky…..bože! to je deprimující 🤪. Člověk má pocit, jako by šel na běžícím pásu, který se ale pořád posouvá zpátky! Délka podle map tři kilometry, pocitově aspoň deset! A pak hurá, jsme na konci……..a za zatáčkou a přechodem koleje….rovná dlouhá ulice, kam až oko dohlídne….🥹, která pokračuje další tři kilometry!!! Už to není aspoň průmyslová zóna, je to jedna dlouhá nudná ulice jednoho města. Tudy jsem určitě nikdy nešla! Na tohle bych určitě nezapomněla! I když jsem taky šla jednou dlouho rovnou ulicí, ale přišla jsem na ni z nějakého mostu…. Asi po kilometru téhle nekonečné ulice ukazuju Petrovi ten MOST! Takže záplavám tenkrát vděčím za to, že jsem se mohla vyhnout tomuhle PEKLU!
Než dojdeme na konec, procházíme kolem restaurace, která je nejen pro poutníky. Chci na chvíli zastavit tuhle nekonečnou úmornou monotónní chůzi (jestli se to ještě dá nazvat chůzí), ale v peněžence mi eura necinkaj a k bankomatu jsou to ještě dva kilometry. Zkusím se zeptat, jestli berou karty a pak se uvidí. A štěstí opět přeje připraveným😁, karty berou. Objednáváme si colu a pivo a jdeme si sundat batohy ven ke stolu. Ještě odskočit na wecko a pak si zase na chvíli dřepnout. Už se nám to nese i s překvapením, malé mističky s trochou čočkové polévky s masem a plátek bagetky 😁, dobrota! A zase hurá k bankomatu, nekonečné dlouhé dva kiláky. Ale teď už to dáme. Dva kiláky k bankomatu a další kilometr k ubytování.
U bankomatu chci vybrat a on chce po mě poplatek sedum éček! To si ze mě dělá prdel?! Zkusím vybrat nižší částku….furt sedum!!! Hele nechce se mi to dát, ale pokud nepůjde platit ubytování kartou, budeme šlapat zpátky anebo budeme obíhat bankomaty a zkoušet, kterej chce míň nebo nic. Ani jedna varianta se nám nelíbí, proto volíme nejjednodušší bez kroků navíc a zaplatím ty nekřesťanský prachy!
Oškubaní se už těšíme, až si sedneme na zadek, vysprchujeme se a…..nebudeme muset aspoň chvili chodit. Petr kouká na možnosti, jít se někam najíst. Ukazuju mu restauraci, kde jsem tenkrát jedla s Lenou a když míjíme supermarket, bleskově se rozhodujeme, jestli se nám bude chtít jít někam jíst anebo si koupíme večeři s sebou teď. Hádej, která varianta je ta správná? A hurá mezi regály 😂.
K ubytku je to co by kamenem dohodil (a zbytek došel pěšky!), ne, fakt už jen kousek…..a jsme tu. Tady jsem bydlela i minule, jen jsem měla k dispozici jen postel se závěsem. Tenkrát bylo otevřeno, teď je na dveřích nějaký číselník a tak píšu zprávu, že už jsme před barákem. Přichází mi pětimistný kód, kterým NEJDE otevřít! Píšu tedy, že to nejde. Obratem přichází zpráva, že máme počkat minutku. Tak jo. Po chvíli přichází nějaký chlap, který nacvaká kód a otevírá dveře. No, asi jsme ti „venkovani“ a nám to holt asi nejde 😜. On se jen usmívá. Dáme mu občanky a credenciály a už je tu druhý chlapík (toho si pamatuju z minula😁) a chce mi ještě jednou ukázat, jak otevřít pomocí kódu. Přitom zjistí, že mi poslal kód špatný, protože prohodil dvě číslice! Uff, strašně se mi ulevilo, že to není našem rukama 😂.
Vede nás do pokoje, kde jsou dvě postele a dvě židle (víc člověk nepotřebuje), hned vedle máme sprchy a záchod (společné) a vypadá to, že nás tu moc nebude 😁. No uvidí se večer. Navíc máme k dispozici společnou kuchyň a venkovní zastřešené posezení, kde je i možnost vyprat a usušit prádlo za poplatek. Vypráno máme, Petr bere věci a jde do sprchy. Přichází asi za deset minut s tím, že voda teče studená (ne ledová) a tak si hlavně zchladil nohy. Jdu to zkusit za chvíli. Voda teče o něco teplejší a tak se bleskově osprchuju. Uaaa, dobrý je to! A teď už jen odpočívat až do zítřka jo a napapat se 😁. Ještě se mrknout na zítřejší možnosti ubytování a to objednávám cenově dostupné ve stejném albergue, jako jsem spala minule.
Šestá večerní a venku začíná pršet, což by mělo trvat až do pátku…..