Protože se „barák“ přece jen naplnil dalšími lidmi (někteří tu pravděpodobně bydlí dlouhodobě), máme trošku obavy, jak to bude probíhat ráno v koupelně, která je sdílená. Jeden záchod, jedno umyvadlo jedna vana/sprcha.
Jsem vzhůru už od čtvrt na šest. Noha mě bolí, ale snad ji rozhýbu. Předtím jsem s ní měla taky problém a mohla jsem chodit. Po hodině už musím na wecko a je volné. Je pravda, že spoustu lidí už jsem slyšela odcházet. Takže pohoda 😁.
Chvilku po sedmé vycházíme. Noha mě vůbec neposlouchá, je to horší, než jsem myslela. Ale řešíme situace za pochodu a tak uvidíme co a jak. Ke kavárně to máme asi dva a půl kilometru. Cesta po chvilce odbočuje do lesa a kopíruje silnici. Jezdí tady jak šílenci! Jdeme kolem albergue, kde jsme minule spali s Janou a Ondrou a který jsem si nevyfotila (už foto mám 😂) a hned za ním scházíme na silnici, po které pokračujeme asi třista metrů a pak ostře odbočujeme pod silnici na cestu.
Rostou kolem fialky a petrklíče. Cesta vede přes řeku Coura. Tady se ale voda courá rovnou po cestě. Nejdřív to zkoušíme nějak přejít, pak ale sundavam ponožky a…. Petr opět balancuje 😁. Pak už dojdeme po suchu až do kavárny/supermarketu.
Dáváme si ranní kávu, ale bereme si i pití na cestu a banány. Hned za obchudkem odbočujeme vpravo a.jdeme podél řeky Coura. A zase se kocháme hukotem padajících vod 😁. Tentokrát je min vody, než minule, ale i tak to stojí za to.
Docela často stoupáme do kopce. To mi nedělá dobře na nohu a taky častý kameny, ze kterých jsou teď cesty vydlážděné. Šlachy prostě bolí při každém došlápnutí. Pár poutníků nás předchází, jeden z nich má puštěnou hudbu na mobilu, což mi přijde aspoň zvláštní. Druhý, později, vypadá celkem nas…štvaně 🤔. Ale hurá, jdeme po asfaltu….i když pořád stoupáme. Vystoupáme až k další možnosti posedět a občerstvit se. Už mám docela hlad, od rána jsem neměla chuť na jídlo. Dáme si kousek pizzy a nějaký bochanek se sýrem a olivama, mňam, ten je dobrý! Sedí tu pár poutníků, které jsme dnes taky už viděli. Mají obří batohy! Po pauze, která nám udělala dobře nejen v žaludku ale I nohám, pokračujeme.
Cesta se opět stáčí do přírody. Nohy sice zase trpí, ale oči se nemůžou vynadivat. Začíná klesání. Tak nevím, co těm nohám dělá hůř! Jenže pak velí příroda (a moje tělo) mě, že chce někde ulevit, jenže tady není kde, i když jsme v přírodě! Takhle jdeme až do Fontoura, kde hned na okraji vidím bankomat. Fajn, potřebuju vybrat nějakou hotovost. A o pár desítek metrů dál….. Jeeee, veřejný záchod….HURÁ!!! Tohle je zatím nejlepší okamžik dneška 😂.
Úleva je neskutečná, noze to ale nijak nepomohlo, už mě začíná i druhá, jak odlehčuju. Za dalších asi tři sta metrů je restaurace, kde jsem taky minule poseděla. Petr si dá pivo, já colu. Po chvíli probíhá pes, za ním druhý a už vidím majitele. V tu chvíli Petr odhání jednoho psa, kterej mu stačil pochcat zadek batohu! Jen trochu, ale….. Majitele to ani nevzruší a jde naproti do parku sedět na lavičku. Beru zbytek vody v láhvi a oplachuju batoh, máme ještě vlhčené ubrousky a osušíme to toaleťákem. Můj batoh byl naštěstí ušetřen.
Zvedáme se a jdeme zkusit ujít ještě aspoň kousek…. Po půl hodině už mám zase dost a sedám si na zídku u jednoho domu, Petr si sedá taky. Nějak to prostě nejde, ale pořád se nevzdávám. Deset minut odpočinku zase na chvíli pomůže. Po asi čtyřech kilometrech jsme u silnice, kde by měla být restaurace. Už přestáváme věřit vzdálenostem, které jsou tu udávané. Já už teda minule měla výhrady, teď to mám potvrzené Petrem. Kde je napsáno, že za tři sta metrů něco je (albergue, kavárna, restaurace…), určitě to tam není. Dneska byly ukazatele na restauraci „300 m“….no věz, že až kilometr na to právě stála jedna uzavřená! Jo vlastně jsem po těch třista metrech objevila ceduli taxi! A koně!
Odbočujeme z trasy, ale restaurace je zavřená. Dokonce by tu měly být dvě a nic. Naštěstí si Petr všiml, že kousek dál je kavárna a tam si sednu a dál nejdu! Měla jsem za to, že bych to dneska zvládla až do Valença, ale když to nejde, tak to nejde. Chtěli bysme se přesunout už dneska do Španělska. Tak si vezmeme taxi do Valença a přes hranici přejdeme? Svezeme se devět kiláků? Píšu zprávu taxikáři a koukám na nějaké dostupné ubytování v Tui (první město ve Španělsku). Jedno bych měla asi pětset metrů od centra, přijímají poutníky a nabízejí vlastní pokoj s koupelnou. To se nám líbí. Taxi je tu po asi šesti minutách, hodí dozadu batohy a jedeme. Mluví jen trochu anglicky, já taky, z toho nekouká moc velkej rozhovor a tak jen koukám kolem sebe ven. Nakonec přece jen nějaká věta mezi námi padne 😁. Vysazuje nás kousek od mostu přes řeku Miñho a odjíždí.
Podle mapy máme tři kilometry rovnou k ubytování. Jenže chci, aby Petr viděl katedrálu, která se tyčí nad městem (kruci, já zapomněla, že je to tu všechno do kopce😜) a teprve pak…..
Katedrálu si fotíme přes kavárenské stolky. Je pěkný vedro a to vyhnalo lidi do ulic 😁.
A my se pak uličkami vymotáváme a hledáme (podle dnes zmatených map.cz) ubytko. Šmankote, mě už asi upadnou obě nohy! I Petr už toho má dost! „Dyk to mělo bejt jen kousek, ne?! Už jen pětset metrů…..po třech stech metrech uhnout doprava……po padesáti hned doleva…..ještě stopadesát (už jedu na výpary)!!! Jsme tady!
Je, to je pěkný barák 😁. Vycházíme (jestli se tomu našemu plahočení tak dá říct!) a současně s námi vchází do dveří recepce recepční. Nejdřív nám přinese každému hrnek vody, bodla nám. Milá ženská, jen mele strašně rychle 😂! A tady kód a zadní kód a hlavní kód a heslo a…. Ofotím si ceduli s kódy (stejně už nikam nejdu!) a zbytek odkývám. Něco rozumím, něco si domyslím. Ukáže nám, kde si můžeme vyprat a usušit prádlo a za kolik, pak nás vede po „SCHODECH!“ do patra, kde je společná kuchyně, ukáže nám odtud, kde se dá prádlo sušit, pokud nechceme v sušičce. Následujou další schody a hned u nich je nás pokoj. Petr odemyká klíčem….a jsme v předsíni, že které vedou jedny dveře do úžasný koupelny s vanou (na tu se Petr těší od prvního dne 😁), druhé pak do ložnice. Z té vede prosklené francouzské okno na super terasu, na kterou nádherné svítí sluníčko a……bože…..ten výhled!!! Až mi slzí oči 😁.
Jako první lezu do sprchy a dokud je ještě sluníčko, honem v ruce přeprat a dát sušit….je tu malá ratanová pohovka, kterou vyndám na terasu na sluníčko a tam se to krásně usuší 😁. Koukám, jakou vzdálenost jsme dneska zvládli ujít a…..“hele, já se nemůžu dopočítat, kolik ti to ukazuje?“ Když mi Petr potvrdí číslo, koukáme oba jak „bacily do lékárny“! My jsme ušli sedumnáct kilometrů! Teda my jsme…..moje noha…..ty kráso, jsme fakt dobří….a taky utahaní k smrti! Stejně si vezmeme jídlo na terasu a nahříváme svý unavený těla. Tohle Camino je kupodivu hodně náročný (chápe:j pro náš současný stav), ale baví mě čím dál víc (chápej: náš způsob zvládání ho)😁.
Jo a zapomněla jsem podotknout, že v Portugalsku je čas stejný jako v Londýně, ale ve Španělsku jako v Praze, takže pouze přechodem přes most (hranice mezi státy) jsme zestárli o celou hodinu 😂. Ale teď už máme čas středoevropský.