Ráno je pro mě těžké. Celou noc jsem se kamarádila s weckem, celý tělo mi protestuje při jakémkoliv pohybu, znovu nemůžu došlápnout na puchejř (už jsou tam fakt jen náznaky toho, že tam byl….) a žaludek mám jak podebraný 🤪. Celou noc jsem usrkávala colu a ráno dopíjím druhou. Mám neskutečnou žízeň. Když už cola není a žízeň se mě pořád drží zuby nehty, pouštím se do balené vody, kterou nám tu nechal Eduardo, náš bytný. Ajaj, to jsem neměla dělat! Znovu se dostávám do stavu, že každou chvíli „vrhnu“😳.
Přemýšlíme, co budeme dělat. Úplně nejlepší by bylo odpočívat, alespoň den. Nakonec se rozhodujeme, že půjdeme a cestou se uvidí řešení, až jak bude. Dole v restauraci už je otevřeno a tak si na cestu kupujeme každý litrovou colu. Každý krok mě stojí dost úsilí, jednak se žaludek otřásá v základech a obě nohy jakoby ani nevěděly, co se od nich očekává. Jdeme slimáččím tempem. Ještě v obci nás předcházejí tři poutníci. Pak už žádného nevidíme.
Po necelých pěti kilometrech (myslím, že už jich je aspoň deset!) přicházíme k silnici, kde v autobusové zastávce sedí paní a plete. Napadne nás, že bysme mohli dojet autobusem do Ponte de Lima a tam si dát oraz. Vždyť já si ani neužívam okolí! Po dalším necelé kilometru už se nám ten nápad přeměňujev plán. Petr se ptá, jestli to neni podvod, ale já mu říkám, že Camino si stejně udělá, co chce 😂. Podvod je podle mě nejít a tvářit se, že jdu. Dolezeme na silnici k Vitorino dos Piães a zkoušíme něco stopnout. Zastaví nám bílá dodávka se znakem camina. Bohužel, řidič nezná nic z angličtiny, ale pochopím tolik, že je ochoten nám vzít batohy kam si řekneme, a pěšky za nima dojít. Jo, ale to by mi musela ta chůze jít, že?
Jdeme dál po silnici a já zkouším oslovit nějakého pána u vrat, jestli tu jezdí autobus do Ponte de Lima. Tak z Ponte de Lima teď ano, ale tam nikoliv. No tak prostě zkusíme taxi. Sedáme na autobusovou zastávku, ze které autobus nepojede a hledám na internetu taxi v Ponte de Lima. Mají k dispozici whatsapp a tak píšu, jestli by pro nás přijeli a kolik by to mohlo stát. Základ prý asi jedenáct nebo dvanáct euro. Asi bych do toho šla i za mnohem víc, a tak souhlasím. Je to patnáct kilometrů. Za jízdy ještě zkusím najít na dvě noci nějaké ubytování. To nacházím za slušný peníze s dobrým hodnocením a tak o tom řeknu taxikáři. Pokývne hlavou. Hele, jaká je asi pravděpodobnost, že pro nàs přijede taxi s vanilkovou vůní (kterou fakt nesnáším a dělá se mi z ní šoufl!) v autě? U mě? Milion procent!!! Takže celou cestu prodýchávám, abych nevrhla z toho smradu😜. Na místě jsme za patnáct minut a dvacet a půl eura. Když vytáhnu dvacku a hledám ty drobné, taxikář se usměje a vrací mi pět nazpět a přeje nám šťastnou cestu! Báječný člověk. Ještě chvíli čeká, až někdo zareaguje na naše zvonění u branky a pak s mávnutím odjíždí.
Paní, která vylezla z domu se ptám, jestli tu můžeme přespat dvě noci. Moc si nerozumíme, ale zve nás dovnitř. Představuje se jako Isabel. Ukazuje nám jeden pokoj v přízemí, ale my nevidíme koupelnu. Aby bylo jasné, co chceme, booknu si pobyt a máme jasno všichni 😁. Poprosí nás, abysme počkali v obývací místnosti, že horní pokoje teprve uklízí a že do hodinky bude hotová. No jo, ještě není ani poledne a stejně nás přijímá. Jinak tu má check in až ve tři odpoledne.
Čekání mi připadá nekonečný. Tělo volá po posteli a oči se mi pomalu, ale jistě, klíží. Téměř po hodině už je ale pokoj pro nás připravený. Seznamujeme se s chodem domu, přebíráme klíče a stoupáme do patra. Pokoj je fakt boží. Hlavně, že je tu postel! Lezu do sprchy. Jsem vymrzlá na kost a potřebuju se aspoň trochu zahřát. Hned na to lezu do postele a během krátké chvíle usínám. Petr nezůstává pozadu.
Probouzíme se asi v půl čtvrtý. Žaludek se relativně zklidnil a dokonce mám i trochu hlad. Přesto nejsme schopní vylézt z postele a dojít asi tři čtvrti kilometru na jídlo. Kousek od restaurace je i lékárna, ale asi to bude muset počkat do zítra. Pít máme co a ráno si snad už dojdeme. Dokonce přemýšlíme i o možnosti o jeden den prodloužit pobyt, ale to se uvidí zítra.
Beru si brufen, protože mám asi i horečku. Zapíjím ho colou, aspoň nějaká energie. Už po půlhodině cítím úlevu. A žaludek taky drží, tak je to na dobré cestě 😁.
Z okna koukáme na pohoří Labruja, kterým by měla pokračovat naše cesta. Pamatuju si, že to byl nejnáročnější ale taky nejkrásnější úsek cesty. Teď ale potřebujeme odpočinek. Dobrou noc…