Přestože naše ubytování se nachází přímo na frekventované ulici, dřevěné vnitřní okenice nám zajistili docela klidnou noc. Jen kolem půl třetí se vidím a musím si vzít brufen. No jo, já si ho večer zapomněla vzít a moje tělo by rádo v klidu odpočívalo, no. Stejně mě vyhnání „potřeba“ už po půl šesté z pelechu. Ani přispat si člověk nemůže. Stejně jako včera ráno mi jde chodit, tak nevím, čím to, že pak nemůžu došlápnout? Jak tak o tom přemýšlím a taky se dívám na to, co jsem včera napsala, praští mě do očí věta, že v Barcelinhos jsme tenkrát spali třetí den a dnes je taky třetí den…. Musím tam tedy připsat poznámku o unaveném harddisku (chápej „mozku“)😂.
Trvá nám trochu dýl, než se vykopeme z pokoje. Jdeme na snídani, kterou máme v ceně. Je toho hodně na výběr (káva, čaj, různé džusy, pečivo a nanej, co si člověk vzpomene, jogurty, sladké pečivo, ovoce a navrch ještě jsme dostali míchané vajíčko se slaninou. Na snídani přicházejí i další poutníci – pár Japonců (alespoň nám to tak připadá). Vyměníme si pár zdvořilostních frází a protože už máme dojedeno, pomalu vyrážíme.
Venku je zataženo, takže naše pláštěnky na batoh budou mít premiéru. Oblékáme si i nepromokavé bundy, protože vidíme chodit kolem lidi s deštníky, ale jen lehce mrholí. Já jdu bez ponožek, ale vše potřebné mám při ruce (v batohu 😂).
Procházíme kolem hostelu, ke kterému jsme došli i včera, je totiž na trase. Jdeme k lavička, protože je mi děsný horko a tak si sundavám bundu, v mikin to zvládnu a kdyby se přeci jen rozpršelo, vždycky si ji můžu obléknout. V jednom z krámků si chci koupit ponožky, které mi budou akorát, ale všechny jsou moc velké. No, tak to prostě půjde bez nich, no. V Barcelos to vypadá, jako by byly nějaké svátky. Od rána jsou ulice plné lidi a na jednom velkém náměstí je spousta stánků. My ale následujeme žluté šipky.
Blížíme se k Víla Boa, to znamená, že z města už jsme pryč. Moc nám. o nechce jít, ale nikam nepospícháme. Po sesti kilometrech v Lijó sedáme do kavárny, kde jsme v roce 2018 poprvé viděli za oknem jiného poutníka a taky Lenu 😁. Tady nás dohání japonský pár z rána a dozvídáme se, že žijou v Berlíně. No dneska je svět jeden velkej bordel 😂.
Od teď to ale vypadá na super den, protože můžu došlapovat, a zda se, že snad mi ty bolesti dělaly ty gelový náplasti?! Pomalu začíná pršet. Na chvilku si sedáme na zídku, abysme uvolnil nohy a pokračujeme dál. Teď už regulérně prší. Jinak ale je nám neskutečně dobře 😁. Kdyby takových dnů bylo víc…. Kolem poledne jsme v restauraci, kde si dáváme polívku. Nemáme moc velký hlad a tak ještě sklenku červeného, mňam! Naproti přes silnici je albergue, ale je to zase v klášterních prostorách a tam je až příliš velká zima. Dneska ne! Další možnost ubytování je po dalších asi šesti kilometrech. Jdeme dál.
Po třech kilometrech vidíme kavárnu, ve který si raději kupujeme něco k večeři. Štěstí přeje připraveným. Máme housky se šunkou a sýrem, dvě žitný bulky a do ruky si kupujeme banánek z odpalovaného těsta. Už bysme se pomalu mohli blížit k ubytování. Podle map jsou po cestě nejmíň dvě. U cedule, oznamující, že sedumset metrů mimo cestu je ubytování, kde nabízejí snidaňový bufet, možnost vyprat prádlo a bazén, se rozhodujeme napsat tam přes whatsapp. Žádná reakce ale dost dlouho není a tak pokračujeme dál. Pravidelně míjíme ceduli na ubytování v soukromí a tak to jdeme zkusit tam. Je to na stejném místě, jako restaurace.
Vstupujeme do restaurace, kde sedí náš pár berlínský, ale ty prý pokračujou ještě tři kilometry. To už se s nima asi nepotkátme. V restauraci mi říká obsluha, že kvůli ubytování musíme jít nahoru. Je to patrová vila a ve chvíli, kdy chceme projít brankou, nám za prdelí zatroubi auto. Poznávám majitele podle fotky na whatsappu. Problém je, že on mluví jen španělsky. Ale kde je vůle…. Za ubytování chce padesát euro. Vím, že to je celkem běžná cena pro dva a tak souhlasím. Ukazuje nám všechny místnosti, které budeme mít k dispozici. Je to prostě celý byt 🙃.
Nastává jeden problém. Já jsem nestačila vybrat hotovost a mám jen čtyřicet euro. Není problém, jedeme autem k bankomatu. S tím ale nepochopím, hned mi oznamuje, abych si kartu vzala zpátky. A tak.jedeme do vzdálenější obce, asi pět kilometrů, kde vybírám i na další dny. Hurá, máme střechu nad hlavou, a to ještě jakou 😁.
Jako první lezeme do sprchy. Ani se mi z ní nechce. Máme k dispozici zase vše, co potřebujeme, ručníky, sprcháč, šampon…. Pak si naservírujeme večeři na talíře a uvaříme si k housce čaj. Ve chvíli, kdy dojidám cítím, žaludek. Jako by mi nesedl ten čaj….. A pak začíná kolotoč! Je mi blbě a zvracím co chvíli až do brzkých ranních hodin. Ještě večer mi Petr došel koupit dolů do restaurace colu. Vzal rovnou dvě, ale mě je tak zle, že se bojím i jen loknout. Vyšlo ze mě vše až do včerejší večeře a nemůžu ani nic pít! A vím, že bych měla! V noci pak zkouším po velmi malých doušcích colu. Aspoň dvakrát cucnout. Pak ji upíjím, protože ta žízeň je obrovská. Dává mi i špetku energie. Kruci, proč musím vyžrat každej karambol, kterej Camino nabízí plnými hrstmi?!
Ráno jsem absolutně nevyspalá, bolí mě celej člověk a mě samotný taky není dobře. Nevím, jestli se postavím na nohy, ale to ukáže až den…..