Ráno jsem vzhůru před šestou. Máme tu teplo, protože jsme večer zatopili kvůli mokrý věcem, ale není tu žádné odvětrávání, takže je tu hodne vlhkosti. Naštěstí věci uschly, jen Petr ještě dává dosáhnout triko. Balíme a v sedum už jsme zase na cestě. Jen pár metrů od ubytka nás nějaký pán upozorňuje, že jdeme špatnou cestou, ukazuju mu, že to obcházíme. Pak ještě jeden chlapík v autě přibrzdí a taky nás navadi na cestu. V menších obcích jsou lidi ochotni poradit, jen ve větších městech si poutníků už moc nevšímají (však to tu maj každej den 😂).
Hned za obcí cesta pokračuje hodně v přírodě. Sluníčko svítí a už v osum ráno sundaváme mikiny. Telefon mě upozorňuje, že dneska má Šárka narozeniny, tak.ji voláme, abysme ji popřáli. Prima pokec, i cesta nám líp ubíhá 😁.
Míjíme milník s 208 km, dnes je to už druhý. Petr mluví o včerejšku, kdy nejhumornějším okamžikem byl.muj „vraždící“ batoh a hned na to zakopává, div, že nepolíbí matičku zemi 😂.
Po asi sedmi kilometrech vidíme ceduli, která láká na kávičku. Je kousek mimo cesty z kopce, ale oddych a káva je silnější 😁. Káva, zákusek (tentokrát máme víc Slaného, tak si to sladké klidně občas dám – kromě coly🤔)a limonáda jsou fajn 😁.
Přicházíme k místu, kdy jsme minule čekali otevřený albergue, ale vzhledem tomu, že bylo pondělí, měli zavřeno. Nevím, proč to tak bylo. Odtud nás osum kilometrů vlezla paní, která bydlí naproti albergue. Takže pro mě je tenhle úsek cesty až po Barcelinhos, premiéra 😁. Pata i puchejř mi dávají co proto, ale já jsem nezmar a dokud mi to pošlape, půjdu 😂.
Zastavujeme se v lékárně pro gelové náplasti. Mám pocit, že ta moje se mi okrajem prilepuje k ponožce, která se mi hrnce a tak se pořád puchejř vyživuje. Nejdřív sunday ponožky, ale ta naplast se mi lepí na botu a táhne to. A tak v lese sedm na kámen a vyměňuju starou za novou. Snad to pomůže aspoň trochu. Dneska je ke mě povrch milosrdnější, protože těch kostek je míň (netuším, co mě čeká).
Po necelých třinácti kilometrech vidíme možnost odpočinku a…..KAFÍČKO!😁Jdeme! Petr si dává i sklenku červeného vína (já mu, snad jen trošku, upiju 😂). I razítko jsme dostali, a je moc pěkný 😁. Přemýšlíme, kam jsme schopni ještě dneska dojít. Vždycky, když si dáme pauzu, jde se mi o něco líp, ale určitě to nechcete přehnat. Koukám do map a mohli bysme dojít do Barcelos?! Máme to něco přes pět kilometrů, to bysme mohli zvládnout. Koukám tedy na nějaké ubytování. Albergů, provozovaných obcemi (levnější), moc není. Hodně z možností ubytování jedou přes booking a tam jsou ceny o dost vyšší, tak je pak lepší mít možnost vlastní koupelny. Jedno ubytování už není dostupné, ale přesto jedno vypadá dobře, a tak dělám rezervaci. Ještě využijeme možnost použít záchod a pokračujeme, lehce odpočatí, dál.
Ty poslední kilometry jsou ale krutý. Povrch už je zase kočičí!!! Mám pocit, že každý i sebelehčí dotyk na puchýř, vyvolává explozi bolesti. Kruci, co to je? Už jsem těch puchejřů v životě měla, ale tohle jsem ještě nezažila! Hledám každou chvíli místo, kde si můžu na chvíli sednout. Už zbývají asi jen tři kilometry, to přece musím zvládnout! Necelé dva kilometry před cílem dnešní etapy jsme u nějakého obchodu. Potřebujeme si koupit velké igelitové pytle, které můžeme použít jako sukni do deště. Zítra by mělo pršet a možná i další dny. Jenže tohle je nějaké elektro. Dolezu na kraj chodníku a zatlačuju slzy v očích. Úplně se mi zvedá žaludek z bolesti. Musím si chtě nechte sednout. Hele, já skoro nemůžu nohu opřít o zem!!! Ale musím dolézt. Ubytování máme booknuté a i když nedorazím, strhnout mi peníze z karty. Takže není zbytí. Je půl druhý a musíme tam být nejpozději v osum večer. Takže tohle bych měla zvládnout.
Cesta prochází pod dálnicí a.pak se napojuje na novou část obce Barcelinhos. Nějak se mi daří kulhat s pomocí Petra i hůlky, až narazíme na obchůdek, který už vypadá na to, že mají velké pytle do koše. Tentokrát jde Petr na „křest“ domlouvání se s portugalci. Je dobrej a zvládl to na jedničku 😁. Koupil ty nejlepší pytle, který mohl. Tady totiž nemají označenou litráž, ale jen velikost v centimetrech. A tak se zvedá že svého místa a belhám se na kraj obce Barcelinhos, za kterou je most a za ním je město Barcelos, kde by měl být dnešní cíl. Před mostem ještě fotím místo, kde byl tenkrát albergue, ve kterém jsme spali tenkrát třetí den naší cesty. Dnes je třetí den naší cesty…jak zajímavé 😂. „Může mi někdo vysvětlit, proč mám za to, že dnes je to třetí den na cestě, když už šlapeme čtvrtý? Asi už mám unavený i „harddisk“ v hlavě, bo co?“🤔
Přepajdám most a stoupáme do kopce (pořád po žulových kostkách!), až dolezeme k hostelu. Před ním už stojí nějaká žena, ale prý mají zavřeno a z mikrofonu se ozývá jen omluva. Koukám tedy znovu na naší rezervaci a….dopr….tohle bylo obsazený a tak jsem „bookla“ jiný, ale to je v Barcelinhos!😱To znamená, že musíme skoro půl kilometru zpátky! Já bych se nejradši….. Proč jsem se nepodivala dřív? No jo, už je to stejně jedno. A tak se zase belhám zpátky. TopOtel je na rohu a vlastně je skoro naproti bývalému albergue.
Ubytujeme se a já jsem ráda, že si můžu sednout. Pak ale co nejrychleji lezu do sprchy, než se rozsedím. Pak si lehnu a ani se nehnu!😁 Když je i Petr „vyspšený“, jen tak holýma rukama dojidáme naší včerejší večeři. Asi by bylo zajímavý to natočit, ale my potřebovali obě ruce 😂. Taky zjišťuju, že mám připálený obličej od sluníčka a Petr lýtka. Pak ještě přepereme nějaké oblečení a pak…..
Pak Petrovi kručí v žaludku a tak se přemůžu a jdeme na večeři. Pár metrů odsud nabízejí poutnické menu. Petr má chuť i na víno. Obsluhuje nás paní, která neumí anglicky skoro nic a tak nám ukazuje obrázek jídla, které je v menu. Kýveme hlavou. Vypadá to, jako brambory, kapusta a něco růžovo červeného, mě to přijde jako nějaká zelenina. Prvním chodem je polévka, je výborná a k ní je i trochu pečiva. Víno je taky dobrý (ani minule jsem nezažila špatný víno🤔). Pak přijde druhý chod. Nejen, že mi to nevoní (přímo smrdí!), ale vypadá to na mořský potvory a ty já děsně nerada 🤪. Tohle fakt nedám! Ochutnám kousek bramboru, zkouším to něco, co vypadá jako kapusta, a žaludek okamžitě protestuje. Ten zbytek už raději nezkouším. Píšu do překladače, že se omlouvám, ale že mi to.nechutna, jestli můžu dostat ještě talíř polévky. Pán mi nabízí ještě vepřové maso, ale teď bych nedala ani to.
Dostávám ještě jeden talíř polévky. Dopijeme víno,zaplatíme, dostaneme razítko do credenciálu a ještě se společně vyfotíme.
Teď už fakt silou mocí dopajdám těch pár metrů do „Otelu“, vybelhám jedno poschodí, připravím si postel, ošéfuju puchejř a píšu článek co den dal a vzal. Nevím, co zítřek přinese (nebo odnese 😂).