Večer jsme už v půl osmé v posteli. Před půlnocí mě probouzí hluk z vedlejšího pokoje, nějaká žena tam mluví až moc nahlas a pak…….dělali u toho fakt pěknej randál 😂. V půl šestý už jsem vyspalá a taky musím na záchod. Pohybuju se……no nedá se to nazvat chůzí, ale zvládám se přemístit 😁. Pak si zaznamenávám finance. Včera se mi povedlo vybrat sto eur z bankomatu a navíc bez poplatku. První pokus jsem musela stornovat, protože po mě chtěl poplatek skoro 3%.
Ve čtvrt na osum máme sbaleno a scházíme dvě poschodí (prej scházíme 😂) na snídani. Čeká nás báječný pečivo, pomerančový džus, káva i mléko a na talířku máslo, tavený sýr i marmeláda. Na dalším pak plátkový sýr a šunka. Posnídáme, dvě housky ještě balíme s sebou a za slunečních paprsků jdeme vstříc ulicím a „kočičím hlavám“ (pro neznalé – žulové kostky) už před osmou hodinou. Dneska nás čeká cesta bez šipek.
No jdeme po stejně cestě jako včera, ale těch aut….no jo, vždyť je všední den 🤔. Jenže jdeme po té silnici s nepřetržitým provozem ještě další tři kilometry, kdy musíme přejít velký kruhák vedoucí nad dálnicí. No potěš koště! Ale my to zvládli naprosto v pohodě, až na některé ty překvapený obličeje za volanty 😂.
Pak už se dostáváme na míň frekventovaný silnice. S vyjimkou kousků silnice před, na a za kruhákem ale pořád ten blbě hrbolatej povrch, au! Po pěti kilometrech objevujeme kavárnićku a tak neváháme a jdeme odpočívat ke kávě 😁. Moje pata a můj puchejř mi děkujou 😂. Kafe je dobrý a silný. Ptám se na razítko do credenciálu, ale nejsme na trase, takže máme smůlu. Asi po deseti minutách pokračujeme. Obdivuju kolem cesty kvetoucí kaly.
Pak to vypadá, že můžeme jednu silnici obejít. Petr tam v trávě utrhne kytku a podává mi ji, romantik 😊.
Po pár stech metrech, ale zjišťujeme, že ta cesta je neprůchozí, a že se musíme vrátit. Ach jo. Pak procházíme kolem Decathlonu. Jsme překvapení, protože tohle místo není nijak hustě obydlené, ale vlastně kousek odsud je město Maia a tohle je jen jeho odlehlá část.
Začínám mít těch žulovejch kostek plné zuby! Snad se to brzo změní 😜. Po šesti kilometrech se povrch mění. Hurá, asfalt!!! Vzpomínám, jak jsem z něj měla radost v roce 2018 😁. Po dalším půl kilometru ale….. Scházíme ke kolejím, podél kterých vede chodník pro pěší. No a z čeho je asi povrch? No jistě že z…….
Po dalším půl kilometru to vypadá nadějně. Petr ale má za to, že tahle cesta je neprůchodná, protože je tam pokácený strom a nějaké křoví, ale nakonec se to dá projít. Cesta je lesíkem, sice vypadá, jako smetiště, ale nejsou ty ty kočičí…..kruci! Už po pár metrech je celý povrch vysypaný sutí a to se od těch blbejch kostek zas až tak neliší. Cesta je asi kilometr dlouhá a ačkoliv doufám, že budeme pokračovat po asfalrce, realita je jiná.
Kousek za cestou vidím šutry, které lákají k odpočinku. Usedáme a posvačíme párky v plechu, které jsme včera koupili v lidlu a jednu housku na půl. Já si ošéfuju puchýř (ten druhý přes noc zmizel😁), protože ten povrch mu fakt nedělá dobře. Vypadá to, že se zvětšil 😜. S tím prosté teď nic neudělám.
Vrháme se vstříc dalším kilometrům. No už po jednom vidím autobusovou zastávku. Tam by mohla být lavička. Petr totiž vytáhl hůlky a aniž bych to postřehla, zrychlil. Já, vnímaje jen nohy jsem zařadila vyšší rychlost taky. Chci si sednout! A ejhle, lavička je tam 😁. Na pár minut zase usedám.
Vůbec nevím, jak to dneska zvládnu. Každý krok je utrpení, ale nezbývá, než jít a dojít k nějaké „posteli“. Když už máme v nohách šestnáct kilometrů, na jedné odbočce vidíme sedět lidi. „Tady by mohlo být kafe“ říkám. Jenže je tak blbý čas, že by mohli mít ještě siestu. No co, sice jsou teprve dvě odpoledne, ale kdo nic nezkusí…. Ptám se anglicky. Na to mi jeden chlapík odpovídá a nějaká žena se zvedá ze židle. Ukazujou, že máme jít dovnitř. Je to maličký obchůdek se smíšeným zbožím, ale dělají tu i kávu. Nádhera 😁! Paní nám ukazuje, že si máme sednout k malému stolečku uvnitř a jde pro druhou židli. Mezitím komunikuju s chlapíkem a pochopila jsem, že ten obchůdek je jeho matky a ta že neumí anglicky a že se mám obracet na něj. Dokonce tu mají i záchod!!! To je úžasný 😁. No jo, ono tu je vlastně úžasný všechno, když je člověk „ucaprtanej“ 😂. Dáváme si kafe, studený pivo (čtvrtlitr) a studenou colu. To vše bratru za 3,40€.
Koukám se do map a zjišťuju, že do cíle máme ještě čtyři kilometry. Na jednu stranu je to super. Už „jen“ čtyři. Ale pořád po žulových kostkách! Takže nic mimořádného….vlastně jo. Tyhle uličky jsou všechny fakt úzký, ale v jednu chvíli jsme téměř stali ve frontě aut, když jednou tou uličkou projížděl nějaký multifunkční žací stroj, který měl pár centimetrů na každé straně. Ale projel. Pak jsme ho ještě viděli po pár desítkách metrech vyjíždět stejně tak úzkou mezerou v zídce na políčko, a to i Petr přestal.na chvíli dejchat, když se ten stroj nahnul. Ale všechno dobře dopadlo 😁.
A z posledních sil se snažím dojít do albergue.
Ještě jednou si pár metrů zájem, ale pak už jdeme na jistotu do kláštera Sao Bento, kde provozují poutnickou ubytovnu. Když přicházíme k otevřeným dveřím, Petr si oddechl, že mají otevřeno. Ale pak musíme stoupat dvě poschodí! Kruci, já už nemůžu ani krok!!!
Zvoníme na „recepční“ zvonek a přichází nám otevřít pán. Zve nás dál (ani se prý nemusíme zouvat). Zapíše si nás, zinkasuje za nocleh (10 € na hlavu)i za snídani (3€) a pak nám ukazuje, kde jsou koupelna toalety vede nás na pokoj. Je tu už jeden poutník. Už po chvíli odpočinku v sedě cítíme, jaké chladno tu je (přeháním, je tu zima jak v morně!). Beru ručník a čistý věci a jdu se osprchovat. Jo, zní to jednoduše, ale realita….
Sprcha je celkem velká, ale příští před ní je úzký jen na otevření dveří (otevírají se dovnitř!) a malou židličku na věci. Takže když lezu dovnitř, musím se vejít do prostoru židle, abych mohla zavřít dveře. Pak se svlíknout a vlézt do sprchy. Zjišťuju, že můj puchejř je teď krvavá Mary a vůbec nevypadá dobře! Ale voda teče fakt ledová a tak chvíli tam stojím a přemýšlím, jestli mám…..nakonec nejdřív chladím nohy a pak se teplé vodě mě zželelo a začala téct. Ještě si premáchnu pár hadříků a…. Voda by měla sama vypnout, ale vůbec se jí nechce. Co s tím? Budu se muset nějak usušit (stačila jsem si namočit kus ručníku), oblíct a dojít pro pomoc. Pak to ještě jednou zkusím nějak udělat a nakonec se zadařilo, uff!
Ošetřím nohy, pak sníme všechny zbytky. Tady se nedá nikam jít najíst a tak to musíme vydržet do snídaně. Dává se do nás pořádná kosa! Naštěstí tu jsou k dispozici nějaké deky a máme spacáky a i nějaké to oblečení navíc, tak se navlečeme, vybalíme batohy, vlezeme do spacáků a já usedám k psaní.
Petr má dneska pěkně přismahlou hlavu a tak si připravuje na zítra kšiltovku. Co dál? Vyprané věci nám určitě neuschnou a tak je budeme sušit za chůze, mělo by být stejně jako dneska teplo. No a……spát 😁.
Dvacet kiláků je pěkná nálož na nohy s takovým povrchem! A zítra zas budeme vědět víc 😁.
V okamžiku, kdy zveřejňuju tenhle příspěvek, se otevírají dveře a vstupuje do šera pan, co nás ubytovával a ptá se, jestli budeme jíst. Petr sice klimbá, ale hlad má celý odpoledne, protože jsme měli jen sem tam něco a na tohle slyší 😁. Takže jdeme na večeři. Je vynikající a horká polévka s tradičním portugalským chlebem a sýrem a jako druhý chod je asi skopové na víně s bramborem a k tomu portugalské víno. Dozvídám se, že ten poutník je Portugalec, jmenuje se Riu (nevím, jak se to píše) a camino už šel několikrát. Dokonce mi dal náplast.na puchýře, tak jsem zvědavá na výsledek. Ale to až zítra.
Kdo by řekl, že budu tak dlouho schopná vnímat a mluvit po anglicku 🤔😂.