Osecká pouť každoročně přiláká tisíce lidí. Je tam hodně atrakcí a stánků a na nádvoří cisterciáckého kláštera (12. století) je tržiště s dobovými řemesly. Tak jsme opět vyrazili :).
Už pár týdnů jsem narážela na zmínky o Svatojakubské pouti do Santiago de Compostela, o které jsem se zmiňovala už v prvním článku a já si najednou u stánku se šperky z chirurgické oceli prohlížím přívěšek stromu života a cítím uvnitř hrudi takové „nutkání“, jako by mi to chtělo říct: MUSÍŠ!!!
A já v tu chvíli pochopila, že když zase řeknu „ne, až někdy jindy“, že bych to NE říkala už pořád. A tak jsem se rozhodla, že půjdu Svatojakubskou pouť. Řetízek i se stromem života jsem si samozřejmě koupila, aby mi připomínal, že život se má žít a ne si ho „jen představovat“!
Od té chvíle se začaly dít zvláštní věci v mém životě :D. Na pouť jsem začala myslet ve dne, zdálo se mi o ní i v noci a měla jsem pocit, jakoby mě někdo tlačil do zad a navíc ještě mě chytil pod krkem a nutil mě k tomu, abych se už POHLA! :))))
Tak jsem si říkala, že květen by mohl být dobrý, že třeba půjde se mnou i manžel. Zkoušela jsem „sondovat“, ale postupně mi došlo, že by šel jen proto, aby mi udělal radost. Tak takhle ne! To by fakt nebylo ono.
Jednou v září sedím u mamky na kafíčku a povídáme si o mém rozhodnutí a mě najednou vypadlo z pusy, že bych si tu pouť mohla nadělit k mým padesátinám, které mám v listopadu. A mamka na to: tak jdi!, a já zůstala zírat :D. Spíš jsem čekala, že mě bude od toho odrazovat :))))
A od tohoto okamžiku začaly mé přípravy na „camino“, které najednou mělo začít o půl roku dřív, než jsem původně plánovala.