Podzim s sebou přináší spoustu barev, mlhy a chladnější dny. Díky tomu nás trochu tlačí čas, aby se udělala „bouda“ na plynové láhve k vařiči, abysme ji už neměli uvnitř. Takže Petr opět přiveze Peťana, který je fakt hotový Ferda Mravenec 😀 . Ze mě se opět stává babička na plný úvazek :))). Zatímco kluci venku kutí, mě pomalu, ale jistě tečou nervy!!! Obě cácorky mají puštěné cosi na mobiu a obě se zvukem. Bohužel nejsou synchronní, každá má puštěné něco jiného a tak mi uši trhá šílená kakofonie zvuků!!!
Fajn, holky potřebujou jiný program. Vytáhnu ze vzpomínek „slovní fotbal“, přiměju je jít i na krátkou procházku a říkám, že příště odevzdají mobily hned ve dveřích a ať si přivezou nějakou hru, třeba člověče nezlob se! Hned bylo líp mě i jim 😀 . Díky tomu se povedlo udělat pěknou boudičku a ještě ji sladit s maringotkou 🙂 .
Po náročném dni je nám odměnou další nádherný západ slunce 🙂 .
Jedno listopadové ráno, když jsem sama doma a přepírám prádlo, mi padne pohled na teploměr u trouby. Hlavou mi proletí myšlenka, že je tam akorát teplota na pečení. Myslím, že už je na čase troubu vyzkoušet. Ne jen zapéct jídlo, ale fakt udělat něco sladkého na zub. Už léta mám silikonové formičky na muffiny, ale ještě nikdy jsem je nepoužila. Takže vzhůru na pečení. Koukám na internet na nějaké recepty, ale všechny jsou na velké množství. No nic, něco „splácám“ sama.
Prádlo už visí a já pomalu dávám dohromady těsto. Vystačí akorát na pět kousků a to asi stačí na zkoušku. Hlavně udržet tu teplotu!!! A tak bez brejlí brejlím na teploměr a když vidím, že ručička stoupá pouštím teplo do komína. Po asi dvaceti minutách zjišťuju, že místo pečení na sto padesáti stupňů muffiny suším na sto stupních!!! Do pr….! No nic, zkušený z nebe nespad, no ne? 😀 A tak zvýším teplotu a dopeču je. Jen trošku víc.
Petr přijíždí a je mile překvapený. Já totiž peču strašně nerada a čím jsem starší, tím horší to se mnou je :))). Tyhle muffiny chutnají jako sušenky 😀 , ale jsou „jedlé“!
Taky jsme se konečně s Petrem rozhodli vyrazit na procházku na Bytiny. Je sychravé odpoledne a nám na dveřích sedí můra. jo jasně, musím si ji vyfotit 😀 . Petr se jen ohlíží, kde jsem, pak jen mávne rukou. Už si zvykl na mé „fotografické akce“ 😀 .
Cesta k Bytinám je ale celkem blátivá, protože tu projíždí traktory, tak dojdeme jen k výklenkové kapličce kousek za Toužetínem. Ale prima pocit z toho máme i tak 🙂 .
Další den je sobota. Petr opět jede pro Peťana, aby mu pomohl před zimou zateplit hadici ke kontejneru s vodou. Přijede poprvé i naše Helča, maminka Jasmínky a Justýnky 🙂 . A tak zatímco opět kluci makají, vytáhnu holky (Helču a Justýnku) na malou procházku.
Hned další den máme domluvenou další návštěvu. Fajn, další příležitost na muffiny 😀 . „Uplácám“ o trošku víc těsta, tentokrát přisypu i vlašské ořechy a nechám troubu vyhřát na sto padesát stupňů. Teď už se nespletu :))). Výsledek je senzační a tak hosti můžou dorazit 😀 .
Tak snad po mě Petr nebude chtít, abych pekla příliš často 😀 . Raději s ním půjdu na procházku :))). Třeba do lesa ke studánce pro vodu 😀 .
Příroda je totiž balzámem na cokoliv. Načerpáme si vodu, projdeme se lesem a užijeme si stále ještě podzimního počasí.
A já se pokusím vyfotit třeba kůru stromu 🙂 .
Každý den je možné zažít něco krásného a zajímavého, i když jde „jen“ o maličkosti, protože život se skládá pouze z okamžiků. Je škoda nechat je propásnout 🙂 .