Září už se překlopilo do své finální části a to znamená, že se hlásí i chladné dny. Jedno ráno odjíždí Petr pro Péťu, že zase nakoupí materiál a že už dodělají vše, kolem domácí vodárny a taky ještě nějaké malé dodělávky v kuchyni. Je fakt chladno a já se chystám k obědu udělat rizoto. Rozhoduju se zatopit a až se to tu trochu ohřeje, poklidím a uvařím, abych se jim pak nemotala pod nohy 🙂 .
Naprosto samozřejmě rozdělávám oheň. K uklízení toho moc není a tak začínám vařit. Jenže…. není těžké rozdělat oheň, něco jiného je ho udržet :))). Cibulka se mi smaží na plotně a já pomáhám ohni, aby se rozhořel i po přiložení. Uff, podařilo se 🙂 . S úsměvem koukám do plamenů a pak…. ježíš, cibule :))). No, je špetku víc než dozlatova, ale zachránila jsem i cibuli 😀 . Než kluci přijedou, nechávám vyhasnout i oheň, protože vylezlo sluníčko a už není takové chladno 🙂 a navíc potřebuju pohnout plechem pod kamny.
Vodárna pořád nefunguje! Všechno ostatní je ale dodělané. Chlad se opět přihlásil a tak zase zatápím. Petr za chvíli odveze Péťu (musejí včas vrátit zapůjčené nářadí) a až se vrátí, určitě bude rád za teplo domácího „krbu“ 😀 . Přes den stačil ještě naštípat do zásoby třísky a nanosit dřevo, takže vše je připravené. Rozdělávám oheň ještě než odjedou a ono nic! Zkouším znovu a zase nic! Co to je? Kluci odjíždí a vypadá to, že oheň už se vzpamatoval taky… ale jen na další tři minuty!!! Kruci, to dřevo nejspíš bude mokrý! Pak věřte někomu, že kupujete dřevo suché (zvlášť když ještě zkušenosti žádný nemáme). Petr mi do telefonu říká, že pár suchých třísek bude ještě vespod hromádky, tak ať je vyberu a holt budeme muset postupně dřevo sušit.
Z maringotky pozorujeme nejen úžasné západy slunce, ale ráno je kolem živo, teď k nám zavítali i žluny zelené 🙂 . Celkem splývají s trávou, ale prozradí je pohyb. Na fotce jsou vidět teprve při přiblížení.
Čeká mě další operace oka. tentokrát mi budou „vypouštět“ silikonový olej, který už půl roku přidržuje opravenou sítnici na svém místě. Takže než se na pár dní uzavřu do nemocničního zařízení, ještě párkrát ochutnám jídlo, které nemusím ani vařit. Nejdřív si zajedeme s Petrem v Bílině do Restaurace Krušovice, kde si dáváme obalené syrečky (mňam 😋).
A pak s Lenkou si v Praze zajdeme na „Indii“ do Bombay Express. No kdo ví, jaké jídlo bude v nemocnici, že? 😀
A pak už je tu den „D“ a příjem v nemocnici. Ocitám se sama na dvoulůžkovém pokoji s koupelnou, televizí a ledničkou. V den nástupu ještě podstoupím jedno vyšetření, kde získám slušivou značku nad operované oko 😀 . Pak už jen sleduju oblíbený seriál na HBO a čekám na zítřejší operaci. Celkem mě překvapuje jídlo, protože je fakt chutné a i čaj, který je k dispozici, mi chutná (ovocný i černý).
Ráno jdu na řadu jako první, aspoň si ušetřím další čekání. Ještě před desátou dopolední už jsem zpátky na pokoji 🙂 . Super, zítra kontrola a hurá domů 😀 .
Při kontrolním vyšetření se mě ptá doktorka, jak se cítím a na to jí odpovídám: „jako vodováha“ 😀 . Mám totiž v oku bublinu, která by se společně s tím, co mám teď v oku, měla postupně vstřebat. Tak jsme se aspoň společně zasmály 😀 .
Cestou domů kupujeme s Petrem mini pračku, která umí i ždímat. Což je v pomalu přicházejícím chladnějším období velká výhoda. Prádlo bude schnout podstatně kratší dobu 🙂 . Teď je ještě dost slunečno a teplo a já doufám, že tu vodárnu zprovozníme dřív, než se citelně ochladí. Pak bude jednodušší nejen praní 🙂 .
S končícím zářím je po ránu chladněji, i když přes den je slunečno. Tak jsme si koupili hrnky, ve kterých si čaj můžeme i přihřát na kamínkách 🙂 . A při odpoledním a podvečerním slunci je nám hodně teplo a i doma si musím chránit oko slunečními brýlemi. Tak já vím, to není nic neobvyklýho, ale když potřebuju něco přečíst…. 😀 .
Tenhle týden v Lounech jsem ale fotila nefalšovaný podzim, který mám taky moc ráda 🙂 .
