Začalo se mi líbit to, že pořád je co objevovat. Podle nálady a podle momentálních fyzických možností jsem měnila trasy, ale držela jsem se svých „obvyklých sedmi“ kilometrů.
Zase jednou jsem potkala toho známého, co si zlepšuje fyzičku po infarktu a on se mi pochlubil, že chodí i patnáct až dvacet kilometrů!!! No maucta! To bych asi neušla. Jen jednou jsem překročila hranici deseti kilometrů a měla jsem fakt dost! Jenže by bylo hezký vidět i jiná místa, no ne?
Slovo dalo slovo a my se domluvili na další společné cestě o délce dvanácti kilometrů. Ty jo, snad si neuříznu ostudu :))). A tak jsme jednou vyrazili ve třech (i s manželem).
Asi po kilometru a půl se mi spustila z nosu krev. Co to? Snad se to moje tělo toho nezaleklo? :))). Naštěstí to brzy přešlo. Věděla jsem, že tam, co směřujeme, je odpočívadlo a tak že si budu moct v půlce cesty celkem pohodlně odpočinout.
Byla jsem hodně zvědavá, jak to vypadá „tam vzadu“. Cesta byla vysypaná makadamem (Makadam je konstrukční vrstva pozemních komunikací z hrubého drceného kameniva s výplní. Výplní může být jemné kamenivo, případně cementová směs. – tak praví Wikipedie), který ještě nebyl udusaný koly náklaďáků, a tak se v něm moc dobře nešlo (foto bohužel nemám) a brzy jsem cítila bolest v kotníkách. Ale to okolí tady bylo moc pěkný, takže zase ta zvědavost mě nutila pokračovat :D.
Ten rybník, který jsem uviděla, mi tak učaroval, že jsem věděla, že tady určitě nejsem naposledy :))).
Necelých jeden a půl kilometru za tímhle rybníkem je odpočívadlo na rozcestí. Nohy se mi klepaly a já se najednou nemohla dočkat, až se svalím :D. No nazdar! A teď stejnou cestou zpátky? Po tom makadamu? Tak doufám, že mě nebudou pánové muset vláčet za sebou :D. Seděli jsme asi čtvrt hodinky a povídali si.
Cestu zpátky jsem zvládla celkem v pohodě a když jsem si doma pak v hlavě promítala „makadamovou cestu“ a rybník, těšila jsem se, že se tam brzy vypravím sama. Jak jinak než za svítání :))).