Euforie ze zbavování se zbytečností vyvanula. Sice pořád třídíme věci (už jich naštěstí ubývá 🙂 ), ale nic jiného se neděje. Peníze ještě na účet nedorazily a Rapetka je téměř hotová (chybí jen dodělat otvor pro komín), takže nechodí už ani fotky z pokračování výroby, které nás vždycky přivedly do infantilního stavu (rozuměj tím do naprosto nadšeného výtlemu 😀 ). A teď prostě NIC! :(((.
Ještě řešíme elektrickou přípojku k Rapetce, takže potřebujeme vědět délku kabelu, který bude potřeba, a tak jedeme do budoucího domova za Bárou. Nejdřív musíme probrat, co je kde nového a to zabere nějaký čas. Pak vyrazíme obhlédnout terén pro kabel a taky už jdeme obhlédnout „příjezdovou cestu“ pro Rapetku. Jenže….
Ta „příjezdová cesta“ vede přes pole, které je až po okraj oseté teď už vzrostlou pšenicí, a protože má Rapetka devět metrů na délku, bude se s ní muset zajet hlouběji do pole, čímž by poničila celkem znatelnou část budoucí úrody!
No nazdar! To znamená…… „po žních k Turkovi!“ Tohle bylo první, co mi v tu chvíli projelo hlavou :))). Tak jen doufat, že žně budou brzo! Vypadá to, že se nám „hladký průběh“ nějak komplikuje, uff!!!
V pondělí se jedeme podívat na jeden pozemek. Jednou bysme totiž rádi byli na vlastním pozemku a tak občas se někde objeví něco, co stojí za prozkoumání. Cestou pořád mluvíme o situaci, ve které se momentálně nacházíme. Nic jiného totiž dělat nemůžeme, kromě toho, že já už zase držím mobil v ruce a fotím vše, co cestou zahlídnu 😀 .
Přijíždíme k pozemku a paní majitelka už na nás čeká. Ukazuje nám oplocený malý pozemek, který je velmi zarostlý, protože na něj nemá čas. Přesto je moc pěkný. Jenže pro nás není příliš vhodný, tady by byl velký problém Rapetku „ubytovat“ 🙂 . Tak aspoň pokecáme o životě i o naší Rapetce a vracíme se domů.
Večer mě nějak přepadá smutek. Potřebuju něco, co mě zase „nakopne“ a tak docházím k rozhodnutí, že potřebuju vidět Rapetku! S tím i usínám 😀 . Ráno to říkám Petrovi a tak se odhodláme a voláme Tondovi, že bysme rádi přijeli ještě dnes. Souhlasí, takže nejdřív pojedeme s mamčou mrknout do útulku (pořád touží po psím mazlíkovi 🙂 ) a pak za Tondou a Rapetkou 🙂 .
U mamči si ještě dáme kafíčko. Mezitím volá Tonda, že je tam průtrž mračen, že tam nikdo nebude, abysme přijeli spíš další den. Do toho přichází mail, že peníze jsou na depozitu a tak by mohly přijít už koncem týdne. No jupííííí!!! To se to začlo hýbat 😀 .
V útulku nikdo není, tak jedeme s mamčou koupit „bílé“ botičky, domluvíme se na zítra, že pojede s námi a pak jedeme domů. Už zase jsme „vytlemení“ a navíc zítra uvidíme Rapetku 😀 .
Ráno nemůžeme dospat, jak jsme natěšení. Po desáté hodině vyzvedáváme mamču a vyrážíme :))). Je pod mrakem a začíná pršet, tak snad to nedopadne jako včera. Naštěstí ne. Vítáme se s Tondou a ten nás vede na místo, kde je teď „zaparkovaná“ Rapetka. Kolem je spoustu koní. Když jsme tu byli poprvé, viděli jsme jich jen asi šest. Mamce se Rapetka moc líbí, nám samozřejmě taky 😀 . Petrovi najednou přijde menší, než když jsme ji viděli naposled, to ještě nebyla dodělaná ani „koupelna“ 🙂 .
S Tondou pořešíme další náležitosti (například počkat do žní, kdy a jak bude třeba ošetřovat a tak podobně), ještě udělat „nezbytné“ fotografie 🙂 …..
…a taky si pohladit koně 😀 a pak můžeme opět vyrazit k domovu 🙂 .
Takže všechno je tak, jak být má. S úsměvem na tváři a radostí v srdci jedeme domů, kde můžeme pokračovat v „krabicování“ 😀 .