Jak už jsem psala, zvědavost mi pomáhala prodlužovat ranní procházky. Teď už jsem byla zvyklá chodit sedm kiláků a měla jsem asi 3 trasy, které odpovídaly téhle vzdálenosti.
Tak jsem jednou vyrazila na jednu ze svých „oblíbených“ tras, a protože bylo fakt krásně a sucho (ono na staveništi je to docela důležitý detail :D), šlo se mi fakt dobře. Zhruba v půli té cesty mě napadlo „to by mě zajímalo, co je támhle nad tím kopcem?“ a tak jsem odbočila z cesty a vydala se do mnou „neprobádaného“ území :))).
Vylezla jsem na ten kopec (teď už jsem nezastavovala každých pár kroků jako na dřív :D) a rozhlédla se. Parádní rovinka a mini rybníčky, fajn, tak se podívám dál, nohy mě zatím nebolí :D. Hele, támhle jsou nějaký kůly – aha to je oplocený. A co kdybych šla podél toho oplocení? To je jen kousek dozadu, pak odbočím doleva a pomalu se budu vracet oklikou…..
No tak jo! takže jsem šla další asi dva kilometry, když jsem zjistila, že se blížím nad „asfaltku“, kterou se běžně vracívám. Paráda, to bych mohla jít ještě támhle tou cestou kousek dál a napojím se až vzadu….. to dám :D.
Připadala jsem si jako objevitel – hele, další rybník, a támhle ještě jeden menší, tady je to krásný. Už mě sice začínaly bolet nohy, ale už jsem přece byla na cestě zpátky, ne? Jenže tam bylo další oplocení a jediný průchod, který připadal v úvahu byl zatarasen bagrem, který tam jako na potvoru „pracoval“.
Krucinál co teď? Ach jo….. budu se muset pořádný kus vrátit :((( To musím zvládnout, protože mi stejně nic jinýho nezbejvá. Zatracená zvědavost!!! 😀 Tak jsem se vracela po cestě zpátky až k místu, kde už jsem mohla „sejít“ na svou cestu, po které jsem už ale pár týdnů nešla. No, teď už je to „jen“ z kopce (to ale jsem netušila, jak mi budou „děkovat“ kolena po takovém zápřahu :D)
Domů to mám asi dva kilometry, ale už mě bolí snad všechno!!! Hurá, už jsem na té cestě…… Dopr…. kde je ten můstek přes to koryto? To se mi snad jenom zdá! Bože, to je snad zlej sen! Já už nechci nic obcházet!!!! :((((
Ze „zoufalství“ potřebuju slyšet lidský slovo, tak volám manželovi, abych si mu postěžovala, že mi někdo „vzal“ mojí cestu a teď, když už jsem skoro na konci svých sil, musím ujít navíc PŮL KILÁKU!!! Fuj!
Tak jsem dopajdala domů, unavená… no přímo zničená! Svalila jsem se na zem a byla šťastná, že jsem došla. Nakonec jsem zjistila, že jsem to ráno ušla jedenáct a půl kilometru! Fakt? Já? To je úžasný! A v tu chvíli mi vůbec nevadilo, že mám problémy chodit po bytě 😀.