Bývalá „výsypka“ se pro mně stala výzvou. Protože miluju východy slunce, vždycky jsem tam byla dřív, než se sluníčko ukázalo nad obzorem. Nikde nikdo, jen u cesty panáčkovali zajíci (oni taky čekali na sluníčko :D), občas mi přes cestu přeběhla srnka, a taky jsem viděla jednou přes cestu běžet bachyni s mladými, ale to bylo na velkou vzdálenost.
Ráno jsem prostě vstala (i před pátou hodinou), umyla se, oblékla a vyrazila. Nikdy jsem dopředu netušila, kterou cestou se vydám (je jich tam dost :)). Teď už jsem běžně chodila šest až sedm kilometrů a jedna cesta se mi tak zalíbila, že jsem po ní chodila denně.
Opět jsem tedy ráno vyrazila tou „svojí“ cestou. Pozorovala jsem srnky, které se popásaly na louce, fotila si je i východ slunce a užívala si zpěvu ptáků, svěží vzduch a tu „samotu“. Nádhera!
Asi v polovině cesty, kde z jedné strany rostly stromy, z druhé jsem měla odtokový kanál a nad ním mírný kopeček a louka, kterou jsem vlastně obcházela, jsem periferně viděla „NĚCO“ stát ve vysoké trávě, asi třicet metrů ode mě. Medvěd? Tady? Kde by se tu vzal? Asi jsou tam naskládaná polena :D. Pokračuju v cestě a……. Hele, vono se to pohnulo!!!
Divočák!!! Ale jaký…. Byl fakt velkej, jako stodola!!!. Protože já jsem jak „ustřelený kecky“ (158cm), odhadovala jsem, že by mi ten divočák byl až po prsa. Sledovala jsem tu horu masa jako v tranzu, až mě konečně trklo VYFOŤ HO!. Vyndala jsem mobil a udělala snímek. V tom se divočák rozeběhl!!! Běžel stranou ode mě a byl fakt děsně rychlej. To jsem vůbec netušila, že může tak rychle běžet!
Ve skutečnosti byl fakt obrovskej!!!
Jenže on běží na tu cestu, kde jsem já!!! Popadla mě panika a začala jsem utíkat. Jenže moje tělo prostě není tak rychlý a pak…… z břehu u odtokového kanálu vyletěla kachna!!!!! Až se mi zastavilo srdce. Ježíš, já už zase nedejchám! 😀 Proč by ten divočák měl jít po mě? A kdyby jo, tak by přece běžel rovnou ke mě, ne?:D
Uff, ulevilo se mi a začala jsem se nahlas řehtat. Bože, jak já ten život miluju :))) Ale tuhle cestu si zítra určitě nevyberu :D.
V té chvíli strachu jsem doopravdy cítila, že žiju, s každým (téměř ohlušujícím) tepem srdce!