Neděle ráno. Dáváme si kafíčko na balkoně a Petr navrhuje, abysme se někam jeli podívat, protože má být pěkně. No proč ne? jdu se podívat, který výlet bysme mohli podniknout a do oka mi padne výlet po zříceninách, který už mám skoro rok naplánovaný. Takže nakrájet zeleninu do krabičky, koupit si s sebou pití a něco k zakousnutí a hurá na to 😀 .
Za Štěpánovem odbočujeme po silnici, po které jsme ještě nikdy nejeli. Úzká silnička, na které se jen tak tak dvě auta vyhnou a stoupá do celkem prudkého kopce. Za další dvě odbočky jsme na silnici pouze pro jedno vozidlo, tak snad tu není větší provoz :))). Přijíždíme do obce Děkovka, je to tu fakt krásné 😀 .
Auto necháváme v obci a vracíme se kousek po silnici k odbočce k hradu. Na místech, kde se dá stát autem je plno, tak doufáme, že než tam vylezeme, ti lidé se už budou vracet :))).
Cesta je příjemná a soustu lidí už je na zpáteční cestě 🙂 . Já se jako vždy courám, protože ta cesta vede, jak jinak, DO KOPCE!!! Takže co chvilku tahám mobil a fotím 😀 a v jednu chvíli mám potřebu si sednout. Ale jde to. A to zase fotí Petr mě 😀 .
A pak už jsme u odpočívadla, které taktně míjím, ještě jeden krátký, o to ale prudší, kopeček, a než vylezu na plošinu před dřevěným schodištěm, mám potřebu fotit. I když je tu dost lidí, povede se mi fotka, na které nejsou lidi vidět 🙂 .
Pak se „vyšplhám“ na plošinu pod schody a…… úžasem oněmím! No jo, kdo mě zná, tak ví, že to mlčení u mě netrvá dlouho :))). Ale tenhle výhled je fakt nádherný!
Sedám si na spodní schod a jen se kochám. Samozřejmě, že při tom i odpočívám, protože ten kopeček mi dal co proto 😀 . Pak zdolávám poslední metry a jsem tu, ještě s dalšími lidmi, takže i focení je s čekáním na to, až si to ten předchozí příchozí vyfotí a popojde zase kousek stranou 😀 . Jeden mladý pár si ale fotím, jen aby bylo vidět, že tu fakt nejsme sami.
Pak ještě zápis do místní „návštěvní knihy“, což je jen malý bloček, vložený do plechového kaslíku v díře ve zdi a nějaké to „selfíčko“, a můžeme sestoupit z výšin a pokračovat dál.
Dolů se vracíme jinou cestičkou. Zaposlouchávám se do zpěvu ptáků a říkám Petrovi, ať mě vyfotí. V tu chvíli už ptáci slyšet moc nejsou, protože je slyšet hlučný motor helikoptéry, která kolem letí 😀 .
Cestou k autu si libujeme, jak je krásně a že ty zříceniny nebyl špatný nápad 😀 .
Jedeme ke zřícenině hradu Košťálov. Kolem něj jsme projížděli celkem často, ale nahoru polezeme poprvé. I tady je hodně aut a navíc nás čeká téměř dva kilometry do kopce. Umím si na sebe vymyslet věci, co? Ale ty výhledy……. 🙂 .
A tak vyrážíme po svých. Nejdřív po cestě, podél plotu, pak míjíme koňské lejno uprostřed cesty 😀 a pak je před námi cesta, vedoucí středem malé louky. Tady je i velké zastřešené odpočívadlo, kam prostě musím jít a sednout si!
Po chvíli pokračujeme ve stoupání, i když to pořád není nic hrozného. Přesto už co chvíli zastavuju a odpočívám. Kruci, co to zase je? Doplahočím se až k rozcestníku, kde je odpočívadlo v obležení a tak jen chvilku postáváme na místě. Petr se mě ptá, jestli to raději neotočíme, ale když už jsme tady, přeci jen bych ráda vyšla až nahoru. A tak pokračujeme teď už v daleko prudším stoupání. Zastavuju snad každých dvacet metrů a davy turistů nás míjí. Ve chvílích, kdy si sednu na zem, se mi citelně ulevuje, jakmile pokračuju, dostavuje se pocit vyčerpání. Kousek pod hradem si zase sedám na zem. Petr už tradičně stojí kousek ode mě a čeká, až zase budu schopná jít (ať už dopředu nebo zpátky k autu 😀 ). Kolem nás jde manželský pár s malým yorkšírem, který cupitá do kopce tak lehce….. Říkám, že bych chtěla taky tak snadno jít, a dozvídám se, že je to „holka“ a takhle s nimi chodí už třináct let. Co? Tolik a stále tak čiperná!!! Zamýšlím se nad tím, že si připadám jako zřícenina!!! 😀
A pak už se dostáváme těsně pod hrad, kde už zase hledám místo, kde může spočinout mé vysílené tělo! Sedám si a říkám, že až nahoru už fakt nejdu!!! Tak mě Petr nechává sedět a vylézá nahoru.
Sedím, odpočívám a pozoruju ten šrumec kolem mě. Pak koukám směrem nahoru a říkám si, že by mi asi bylo líto nejít nahoru, zvlášť když už jsem takový kousek od něj. A tak se zvedám a snažím se doplazit poslední prudké stoupání.
Dokázala jsem to!!! I když se těsně u hradeb sesouvám do pozice „sedícího býka“ 😀 . Petr ke mě přichází s úsměvem a se slovy: „nedalo ti to, co?“ 😀 .
… a zas ty výhledy…..
Kolem poletují krásní motýli, ale jsou moc rychlí, a i když se mi je povede zvěčnit na fotce, není ta fotka tak dobrá. České středohoří je nádherný 🙂 .
Zase se zvedám, abych si prohlédla i vnitřek hradu. Tam vidím na hradbách sedět chlapa, a nevypadá, že by hned tak slezl, tak fotím i s ním (to se taky každýmu nepovede, co?) 🙂 .
Petr mě upozorňuje na „návštěvní knihu“, ale já ho nějak nevnímám, hlavou mi běží myšlenky na to, že jsem to nevzdala a jsem tu. Takže jsme se nepodepsali.
Sestupujeme z hradeb. Zase z jednoho místa vidím horu Říp (tam to všechno začalo, ale o tom možná jindy!) a tak jí fotím. Pak ještě sejdeme na vyhlídkové místo.
Na vyhlídce ještě pořizujeme solo fotky, ale musíme chvíli počkat, až nám místo uvolní jiní návštěvníci 🙂 .
Pak už scházíme dolů. Bez jediné zastávky! No a mě napadá, že bych měla změnit název webu z TravelerRadka na „Zřícenina na cestách“ 😀 . No, uvidíme 😀 .
Ještě jsme se podle plánu měli podívat na tři místa, ale to už bych asi vážně vypustila duši, takže to necháme na jindy. Vidím sama sebe v poloze ležící spící. Na zítřek máme naplánovaný výlet s Janou a Ondrou, a já vůbec nevím, jak to dopadne, takže bych měla nabrat nějaké síly.
V nohách pouhých deset kilometrů! Nastoupáno „pouhých“ dvěstě sedmdesát výškových metrů.
Doma přemýšlím o tom, že bych nejraději ten zítřek zrušila, ale nějak nevím, třeba bych to zvládla. Žádné kopce v plánu nejsou. Najednou přichází zpráva od Jany, že ten zítřek musí zrušit, protože potřebuje pracovat na svém obrazu, že by si ten výlet neužila v klidu. No nejsou ty „synchronicity“ úžasný? 😀 . Píšu jí, o čem jsem přemýšlela a že si prostě půjdu lehnout. No jo, člověk míní a ……
Volá mi Jana, co děláme a jestli nechceme přijít k nim na zahradu opékat buřty. Říkám, že jsem unavená a že se chystám do „pelechu“, ale nápad je to fakt super! Petr se na mě podívá a říká: „myslíš, že to dáš?“ 😀 . No, když zítra máme volno, tak asi jo, stejně tam budeme jen sedět 😀 .
Pomalu se v nás s Petrem „rozkládá“ dnešní výlet, ale jsme rádi, že jsem sem došli (snad dojdeme i domů 😀 ). Vydržíme až do západu slunce za kopec Chlum 🙂 .
Dnešní den byl prostě báječný 🙂 .