Jako dítě jsem se uměla radovat ze života asi tak, jako každý jiný. Hlavu plnou fantazie, spoustu kamarádů a myslela jsem si, že tak to bude celý můj život. Jenže….
… jsem dospěla a dospělí by přece měli brát život vážně, ne?
Tak jsem začala ten život žit tak, jak mnoho ostatních. Tedy chodit do práce, starat se o rodinu a ve volných chvílích…. „nechci nikam, jsem ráda, že můžu být doma a nic nedělat (maximálně si číst v knihách o báječných a zajímavých životech těch druhých)“
A tak žila až na věky…… tak neee, ale pár desítek let to tak fakt bylo!!!
A tak přibývaly roky a kila…. nebudu to protahovat.
Ve čtyřiceti ze mě byl invalida a mě došlo, že jsem si ten život vlastně ani neužila. Tak co teď?
Začala jsem se zajímat o osobní rozvoj a jak si ten život začít konečně užívat. V tu dobu jsem slyšela vyprávění o pouti po svatojakubské cestě ve Španělsku a představovala jsem si, jak by bylo fajn si jen tak jít s batohem na zádech…… No ale celý měsíc v kuse? Na to NEMÁM ani fyzičku a …. ani peníze!!!
Navíc neumím ani jazyk, tak tudy moje cesta nejspíš nepovede. Takže nic. ale nějaká změna přece jen nastala. Občas (tak jednou za měsíc, dva, jsem šla na procházku s manželem. Dobrý ne? A taky jsem občas něco na procházce vyfotila do mobilu (asi abych měla důkaz, že fakt někam CHODÍM! :D)
A pak mě napadlo: „co si tak jednou ‚lehce vyběhnout‘ (s téměř sto kilovým tělem :D)? To by mohlo být fajn?“ A tak se taky stalo!! HRŮZA!!! Po pouhých sto metrech od domu jsem málem vyplivla plíce :D. „Přece to hned neotočím domů, to by se lidi kolem potrhali smíchy, ne?“ Snažila jsem se jakože zvolnit a šla jsem takovou „rychlochůzí“ a pokračovala jsem v cestě, dokud jsem nezašla za další panelák, tam jsem to vzala druhou stranou domů, abych si sedla a brzy popadla dech :D. Trvalo mi to další asi půl hodinu.
Tak takhle to asi nepůjde“
Byla jsem unavená, přesto mi bylo hodně dobře. „Co takhle tou rychlejší chůzí jít kousek dál?“ Za další dva dny se tak stalo. Podle mapy jsem zjistila, že jsem ušla skoro dva a půl kilometru. Tolik? Já? Paráda :). Tak jsem si to další den zopakovala, pak znovu a vzala jsem si i mobil, abych občas něco vyfotila – mraky na nebi, slunce v louži…..
Začala jsem ty procházky opakovat každý den, postupně jsem je prodlužovala a dokonce jsem nebyla líná vstát o páté ráno, abych mohla vyfotit východ slunce. cítila jsem se najednou tak….. volná a ŽIVÁ!!!
………………………………………………………………………………………………………… Další