Ráno jsem zase vzhůru už v šest. Tentokrát už nezkouším štěstí wifi, ale jen si užívám výhledy a měnící se zvuky z nočních na denní. Mimochodem od šesti do asi půl osmé ráno (stejná doba i večer) je časem jak komárů, tak i neskutečně otravných much! Komáři samosebou mají prim večer a v noci a mouchy přes den, ale tohle je čas, kdy se dělí stejnou měrou o „člověčí“ nervy :))). Komáři navíc po sobě zanechávají dlouhotrvající pocit jejich „polibků“ 😀 . Ve stejnou dobu si tu ale hrají i ptáci, kteří mají privilegium toho, že dostávají na krmítko ovoce a další dobroty z kuchyně.
Se Šárkou jdeme ještě za Hildou vyrovnat účty za stravování. Dnes naposledy jdeme v osum na snídani. Každý den máme s Petrem ovoce v celku (kromě dvou případů, kdy jsme si nechali ovoce umixovat), tentokrát máme ovocný salát. Přišlo mi to hrozně milé 🙂 . Ale taky mám poslední příležitost, jak si je tu všechny vyfotit najednou a tak „kuju železo, dokud je žhavé“ a ve chvíli, kdy přichází i majitelka Hilda, vyskočím i s mobilem a oznamuju jim, že si je chci vyfotit. A víte co? Povedlo se :))).
Užili jsme si to tu fakt parádně. A teď už nezbývá nic jiného, než si sbalit saky paky! No myslím, že dýl nám trvalo sbalit se, když jsme jeli sem 🙂 .
Poslední oběd i čas oběda jsme si už určili už včera při večeři. Chceme si dát všichni ještě naposledy žraloka. Jenže je problém, k mání je poslední porce žraloka, pro další už se nestihne dojet! Všichni ostatní nemají problém si dát kuřecí Gordon blue, takže mi nechali žraloka (toho dělají fakt božsky!!!). Oběd byl skvělý.
Nebe se zatahuje. Šárka se na začátku našeho pobytu zmínila, že určitě bude pršet, až budeme odjíždět, že bude Srí Lanka brečet. Hele, ono to tak vážně vypadá. Pradeep už je za bránou a i Chaminda, který poveze na nádraží Šárku s Romanem, je připravený. Tak naložíme batožinu, ještě se rozloučit (a taky poobjímat) se všemi a vyrážíme! Pradeep ale zastavuje u jejich domu. Volá na manželku, která se jde s námi taky rozloučit a ještě dostáváme od nich malý dárek (dvě plátěné tašky se slonem a želvou). Jenže Pradeep zastavuje ještě jednou, a to u krámku svých rodičů, kteří se s námi taky loučí. Kruci, tohle mi neměl dělat, chce se mi řvát!!! A taky už se mi koulejí slzy z očí, stejně tak, jako brečí nebe nad Hikkaduwou 🙂 . Rychle je zastavuju a tahám mobil, abych si natočila cestu Hikkaduwou, kterou jsme denně chodili.
Jsme na nádraží. Pradeep nám pomáhá vyndat batohy z tuktuku a loučíme se. Šárka s Romanem jsou už tady, jen Chaminda už odjel. Ještě, že jsme se loučili před odjezdem u Hildy. V tu chvíli se mi už zase koulejí slzy z očí. Kruci, kdyby ten Pradeep nás odvezl rovnou bez zastávek, bylo by to jako další výlet, ale takhle…. Jdu kupovat jízdenky a najednou Petr říká, že se Pradeep vrací zpátky. Přichází k nám a říká, že odjede až když odjedeme my, že s námi ještě zůstane. Hergot chlape, todle mi nedělej!!! Ale vzhledem k tomu, že potřebuju soustředění na koupi jízdenek, už jsem bez slz. Jízdenky máme do druhé třídy. Pradeep nás doprovází na nástupiště a po chvíli nám říká, ať jdeme víc dopředu, tam budou vagóny druhé třídy. A tak jdeme všichni dopředu.
Za chvíli přijíždí vlak a my nastupujeme. Naše představa o tom, jak si sedneme bere za své už když vlak přijíždí, protože okny vidíme, že je plný!!! Tentokrát jde vpředu Šárka. Odbočuje do levého vagónu, kde si „zabíráme“ místa v uličce. Někdo tu má puštěnou hudbu přes reproduktor a Roman se začíná vlnit do rytmu. Toho se chytne jeden chlapík a pobízí Romana, ať tancuje. Ten chvilku otálí, ale když ho začne pobízet i Šárka, která už drží v ruce mobil a natáčí, nenechá se víc přemlouvat a tancuje 😀 .
Vůbec nechápeme, kde se to v Romanovi bere, ale baví se celý vagón a on nutí i další, aby se přidali k němu a tancovali taky 🙂 . Pak na chlápka s reproduktorem mluví česky, že je fajn, a že určitě taky jede do Colomba a jestli mu řekne, až tam budeme :))). Když kolem nás slyší o Colombu, zjišťujeme, že celý vagón jede až do Kandy, což je asi sedum hodin jízdy, zatím co my pojedeme necelé tři hodiny. Takže jsme odsouzeni stát celou cestu!!! Špatně nás Šárka vedla :))). Pak ale paní za mnou mi zaklepe na ruku a ukazuje mi, abych si sedla. Trošku dělám drahoty, ale proč si aspoň na chvíli nesednout? Asi po půl hodině mi došlo, že opěrka sedadla vůbec nedrží a tak se nemůžu opřít a navíc mám pod stehnem nějaký výstupek, který mě tlačí. Hmm, žádná výhra sedět 😀 . I když se snažím si s paní zase vyměnit místo, nejsem moc úspěšná. Mezitím rozehrává Roman s malými kluky, kteří mají nafouklý balónek, fotbal. Pinkají si s balónkem do té doby, než frnkne otevřeným oknem pryč (ten balónek, nikoliv Roman 😀 ). Kluci nafukují další balónek a hra se opakuje opět do té doby, než balónek frnkne druhým oknem pryč 🙂 . Další balónek už kluci raději neriskují 😀 . Myslím si (ne, já to vím!), že jsme parádní atrakcí pro všechny, ale bavíme se i my 😀 . Ale nejsme jedinou atrakcí. Od dveří začíná znít hudba a do toho i zpěv. Nějaký mladík má s sebou hudbu s velkým reprákem, který nosí s sebou a zpívá do mikrofonu. Samozřejmě že pak natahoval ruce pro peníze 😀 . Koukáme, co všechno je tu možné. Vagón je plný, že by průvodčí u nás neprošel, ale protože jsme ve vagónech druhé třídy, mezi námi se občas protlačí prodavač nápojů, prodavač jídla, pak nějakého koření a taky jedna žebračka s dítětem. Asi půl hodiny před Colombem se mi podaří vyměnit své místo a opět stojím. Už mě bolí z toho nepřirozeného sezení záda 😀 .
A Jsme v Colombu. Loučíme se se všemi ve vagónu a když už jsme na nástupišti, Šárka ještě běží k okýnkům, aby všem zamávala. Je zvláštní, že to tu vypadá trošku jinak, než když jsme tu byli před třemi týdny 😀 .
Pak se snažíme dostat k východu. Roman míří ještě na záchod. Vrací se ze zvláštním úsměvem a prý tam byl chlap, který mu podával vodu na spláchnutí velmi blízko jeho ……, a pak ještě natáhl ruku pro prachy 😀 . Chechtáme se tomu jak praštěný 🙂 . Ještě koupit vodu v láhvi, protože kdo ví, kdy budeme na letišti. Vlastně nemáme žádný plán, co bude, až vylezeme z nádražní haly.
A jsme venku. Hned k nám běží týpek a nabízí tuktuk kamkoliv. Ptáme se, za kolik to bude na letiště, a když řekne pět tisíc (jeden tuktuk), kývneme hlavou, že teda jo. S Petrem jedeme s ním a Šárka s Romanem jedou s jeho kámošem. Vjíždíme do ulic Colomba a Šaši (asi Chachi), tak se jmenuje náš řidič, se ptá, jestli jsme viděli Colombo. Na to jsme ale neměli čas a se zavazadly se nám moc nechce tahat. Příště to bude jinak 😀 . Míjíme tuktuk s Romanem a Šárkou.
Roman vystrkuje hlavu a volá: „alé alé alé“. No paráda. Docílil toho, že se ti dva „magoři“ začínají předhánět :))). Pak ale Šaši zajíždí k benzínce. Ruha (to je řidič druhého tuktuku) zajíždí k prázdnému stojanu, aby počkal, až Šaši natankuje a vystupuje z tuktuku. Mezitím Roman taky vylézá a hrne se na místo řidiče (už zase dělá ostudu 😀 ), jako že pojede a baví tím Ruhu i Šárku 🙂 .
Chvilku trvá, než na nás s benzínem přijde řada a tak si Šašiho fotím v okamžiku, kdy nakoukne do tuktuku, abych neměla jen jeho fotku zezadu.
Už se blíží šestá večerní a pomalu se začíná stmívat. Jakmile vyjíždíme od benzínky, ten závod začíná nanovo!!! V jednu chvíli se Šaši snaží nacpat mezi jiný tuktuk a osobní auto (hele, fakt to bylo asi jen na šířku dlaně z obou stran!!!) ale ani nemrkne. Fakt se vešel. A kdykoliv předjíždíme my Ruhu nebo on nás, opět se vysouká Romanova hlava a haleká: „alé alé alé“! Končí to až na letišti, kdy je kolem nás už tma (skoro po hodině) a mě se pomalu chce líbat matičku zemi, když už na ní stojím živá a zdravá :))). Pak se přiznávají i naši „soci“ v jízdě, že měli stažené zadnice 😀 .
Letadlo nám letí až skoro ve dvě ráno. Máme moře času. Petr má chuť na kávu a tak jdeme ke stánku s kávou. Bohužel, nabízí nám jen čaj nebo vodu, protože kávovar je mimo provoz! Klimatizace jede na plno, takže po necelé hodině Šárka s Romanem odchází do jiné části letiště, kde je teplý večerní vzduch.
Nám je zatím fajn, ale po další půlhodině, se balíme a jdeme se taky ohřát. Jedinou společností nám je ozbrojený voják, který tu hlídá a pak cestující, kteří jdou na nedalekou toaletu. Já si tam jdu vyprat triko, co mám na sobě, protože jsem si ho umazala buď na nádraží nebo v tuktuku na zádech. V tom teple na sebe beru mikinu (uff!), ale díky paní, která na záchodech asi uklízí i hlídá, mám tričko jak vyprané, tak vysušené pod sušákem (hned, jak jsem tričko vyprala, mi ukazuje, že ho mám pod ten sušák dát 😀 ).
Po půlnoci se přesouváme blíž ke „gejtu“. Dneska nás ještě čeká výlet do pouště s Peterem Kršíkem, takže se pořád máme na co těšit 🙂 .