Páteční večer přemýšlím o nějaké fajn procházce v přírodě, protože potřebujeme „vypadnout“ z města. Ve chvíli, kdy říkám na Fláje, mi Petr řekl, že to právě měl na jazyku, a tak je rozhodnuto. A vlastně je úplně jedno, jaké bude počasí, protože chci ven, i kdyby mělo pršet.
Ráno slabě prší a předpověď pro Fláje je taky slabý déšť, takže to tak hrozný není. Zastavujeme ještě pro nějakou fajn svačinu s sebou a pak už míříme na parkoviště u Flájské přehrady.
Na místě jsme kolem půl desátý. Je tu pár aut, ale než vyjdeme, většina z nich odjíždí. Začátek cesty je něco málo přes dva kilometry po silnici. Sem tam projede auto, ale jinak jsme tu sami. Neprší, jen trochu fouká studený vítr. Ale ten vzduch…… paráda! Cesta je lemovaná muchomůrkami no a já co chvíli lezu „do pangejtu“ fotit tu nádheru 😀 .
Dneska nějak nevnímám, že silnice je trochu do kopce :))). Po dvou kilometrech odbočíme vpravo k rozcestí Fláje-Háj a jdeme až k bývalému flájskému kostelu. Ještě blíž k nádrži je i socha sv. Jana Nepomuckého. Kousek od něj objevuju zbytky nějakého sklepení, kde jsou vidět ještě i police.
Hladina nádrže je nízko, že by se tady dalo projít na druhý břeh. Petra to taky napadlo, ale já chci obejít flájskou nádrž celou, takže se vracíme ke kostelu a pokračujeme vpravo po cestičce.
Přestal foukat vítr a začíná mi být celkem teplo. Dokonce přes mraky vykukuje sluníčko. To je taková nádhera…. Hubu už mám zase od ucha k uchu, protože i to okolí je tady nádherný 🙂 . Držíme se cesty a přecházíme dřevěný most přes Flájský potok.
Podzim je umělec. Krásně to tu zbarvil 🙂 . Tady se povrch trochu vlní a cesta se zvedá. Na jednom kopečku mám pocit, jako bych byla na vrcholu nějaké hory 😀 . Petr má asi stejný pocit, protože najednou těsně vedle mě zařve do údolí pod sebou, že jsem se příšerně lekla!!! Fuj! No jasně, že jsem mu hned vynadala :)))).
Pak už se blížíme k Flájskému vrchu (790 m n.m.). Kolem něj ale jen procházíme. Vodní nádrž máme po pravé straně, vlevo je les. Z něj se najednou ozývá ženský hlas „Mám hřibaaaaa!“ To nás docela pobavilo 🙂 . I tady je cesta hojně lemovaná muchomůrkami. Na jednom místě objevuju i ryzce, ale těmi si vůbec nejsem jistá. A navíc, nemáme do čeho houby dát, tak je necháváme na místě.
Pak se napojujeme na cyklostezku, která vede víc jak tři kilometry kolem obory. Výhled na vodu je jen občas, ale je tu klid a prima vzduch.
V nohách máme necelých dvanáct kilometrů, vyvětranou hlavu a báječný pocit uvnitř. Asi něco vymyslíme i na zítra 😀 .