Usínám kolem desáté hodiny, Kája ještě kouká do mobilu. Budím se v jedenáct, potřebuju na záchod. Jde se mi ale dost divně. Za dvě hodiny se to opakuje a ve tři ráno zas! To mě už ale probouzí bolest od kříže až pod koleno! Snažím se vylézt ze spacáku, což se mi povede ale už mám slzy v očích. Vytahuju z batohu brufen, snad se mi uleví. Kolem obchází jelen a troubí a já myslela, že začínají až v říjnu 😀 . Do páté ráno se mi nedaří znovu usnout. Ta bolest nepřestává! Jen mi dochází, že tohle je KONEC!!! Zase mi tečou slzy, tentokrát proto, že budeme muset skončit. A přitom to bylo tak báječný dobrodružství.
Karolča se probírá po šesté hodině. Myslím, že si všimla, že nejsem úplně „redy“. Pak jí říkám co se děje. Bere to celkem v pohodě, ono co taky jinýho, že? S úsměvem říká: „No ale stejně jsme došly hodně daleko, ne?“ A protože je celkem zima, dodává: „To je fajn, aspoň se můžu jít dneska ohřát do sauny 😀 „.
Voláme Renatě, jestli by pro nás mohla přijet. Souhlasí a tak jí Kája posílá souřadnice, kde nás najde. Pak se pomalu sbalíme (mě to teda moc dobře nejde 🙂 ). Karolča mi pomůže nasadit batoh na záda a jdeme si koupit snídani do blízkého obchodu. Cestou mě napadá, že když můžu jít, že bych to mohla rozchodit 😀 a nemusely bysme končit. No jo, ale to jsem si myslela už po tom, co mi v těch zádech ruplo a jak to dopadlo. Prostě to bude chtít chvilku klid. Asi těm zádům zrovna nepomohl včerejší „maraton“.
Renča přijíždí, nezdržujeme se, naložíme batohy a jedeme do Prahy. U Káji si dávám kafe a pak volá Petr, že pro mě přijede. Když člověku není úplně fajn, je mu líp doma 🙂 . Pak ještě s Kájou probíráme strategii na jaro, kdy určitě chceme v naší pouti pokračovat. Rády bysme odlehčily batohy, tak na to teď máme pár měsíců čas.