Ráno jsem vzhůru opět kolem šesté a jako každé ráno se snažím psát za pokřiku probouzejícího se dne 🙂 . Asi po čtvrthodině vylézá Šárka a ještě trošku ospale se rozhlíží kolem. Zase se skláním nad noťasem a když zvednu oči, vidím, jak Šárka prochází kolem bazénu a natáčí na mobil opice, které dneska bez velkého hluku řádí na drátech elektrického vedení. Popadnu mobil a běžím za ní, abych ji taky natočila 😀 . Přitom si všímám, že jedna ze psích slečen (Foxi), které tu žijí, jí běží v patách.
Asi na nás musel být komický pohled, ale naštěstí nás viděla jen jedna ze švýcarských kamarádek Hildy 😀 , která se jen obrátila na druhou stranu a šla někam cvičit. To ráno ještě natáčím ptáky, jak si hrají kolem pinpongového stolu (video je jak na fb tak i na insta), pak pozoruju dva datlíky, jak šplhají po palmě nahoru, takže jsem perfektně naladěná a usměvavá (že bych někdy nebyla? 🙂 )
Snídani si užíváme dlouho. Šárka s Romanem mají v plánu strávit celý den u oceánu. Nás to dneska moc neláká. Jsme pozvaní na šestou na večeři k Pradeepovi. Do té doby se chceme ještě podívat po městě, jestli Petr neobjeví lepší kraťasy, než ty, co si koupil před pár dny u „naší švadleny“. Objevil na nich malou dírku a když jsem jí chtěla zašít, objevila jsem jich ještě několik (že by ňáký breberky v obchodě?!?).
Kolem desáté razíme do jedné dlouhé ulice, lemované obchůdky, obchody, restauracemi, čajovnami apod. Cestou se ještě stavíme u Pradeepa, abysme mu dali vědět, že přijdeme jen my s Petrem, že naši přátelé mají jiný program (že se jim na večeři nechce, protože už jednou pozvaní byli a moc se jim to nelíbilo 😀 ). Sluníčko se nás opět snaží rozpustit zaživa. Koukáme se na obchody s „hadrama“, kterých je tu nespočet. Když jsme na úrovni hlavní pláže v Hikkaduwě, říkáme si, že bysme se mohli zastavit na něco studeného v Parrots Paradise u Chamina až se budeme vracet zpátky z vlakového nádraží. Co se týče vzdáleností, tak pro představu: od Hildy na hlavní pláž je to necelé dva kilometry, k vlakovému nádraží je to od ní krátkou cestou dva a půl kilometru.
Když přicházíme k nádraží, leje ze mě jako z….! Snad se uvnitř trošku zchladíme a schováme se aspoň na chvilku před sluníčkem! Chci se jít zeptat k okýnku na čas odjezdu vlaku, ale zastaví mě pán, který se ptá, jestli nepotřebujeme pomoc. Tak mu říkám, že potřebuju vědět, kdy nám „v sobotu“ jede vlak do Colomba. Ukazuje nám ceduli, kde jsou rozepsané časy dopoledne a odpoledne a u některých jsou značky (podobně jako u nás) které označují, který vlak jede každý den a který jen v neděli. No paráda, ve 3.06 jede vlak každý den a to je čas, který se nám hodí. Máme i dostatečnou rezervu. Taky nám ukazuje další tabuli, kde jsou napsané ceny druhé a třetí třídy. Pravděpodobně si koupíme druhou třídu, pro jednoho stojí jízdenka „jen“ čtyři stovky. Ještě se ptám, jestli můžeme koupit jízdenky hned. To prý nejde, musejí se kupovat v den odjezdu.
S důležitými informacemi odcházíme z nádraží. Cestou míjíme samoobsluhu, u které vidíme v nějaké vitríně hrnce a jiné kuchyňské potřeby a Petr říká, že by tam mohli mít konvičku na kávu, kterou používají u Hildy a nám se moc líbí a tak jdeme na obhlídku. Hmm, jen samé běžné potraviny a drogistické zboží. Pak si všímám, že kousek za kasou je bezbariérový přístup do patra, jenže jsme nenašli možnost, jak se dostat za tu kasu (mimo možnosti něco koupit a zaplatit!). No, holt budeme bez konvičky 😀 . Jak vylezeme z obchodu, chci se do něj vrátit, protože tam je klimoškaaa!!! Ale protože tam je plno lidí, ploužíme se vedrem do Parrots Paradise.
Jak vlezeme dovnitř restaurace, vyrazí nás přivítat Chamin s nějakou deskou před hlavou, vypadá směšně a taky se tomu všichni zasmějeme 😀 . Teprve když projdeme na pláž a rozhlídneme se, je nám jasné, proč se tak Chamin chová – on totiž chlastá „rum s colou“!!! Za naších mladých let jsme tomu říkali „letecká limonáda“, jen vůbec nevím, proč :))). Fakt mu na jednom stole stojí flaška, na který je nápis RUM a vypadá, jako náš „Tuzemák“! Než si sedneme ke stolu, všímá si Petr Chamina, jak sedá ve svém stavu na skútr a někam jede, ale za chvíli je zpátky. Objednáváme si Pivo a já Fantu a k ni sodovku. Po chvíli k nám Chamin přivádí nějakou paní a představuje jí jako svou manželku a posazuje ji k nám ke stolu. Tou ona ale není a tak nám vysvětluje, že se znají s Chaminem dlouho a že je srandista…. no to už víme i my 😀 . Společně se bavíme pozorováním Chamina. Pak se dozvídáme, že ona žije už roky v Norsku, že tam pobývá vždycky půl roku a druhý půlrok je zase na Srí Lance. Vypije si svůj citronový drink a loučí se s námi. Najednou je u nás Chamin s nějakou flaškou a dvěma skleničkama a chce nám s Petrem nalít. Já rozhodně protestuju, protože fakt tvrdý alkohol nemusím, no a tak si nalévá pro sebe a pak Petrovi. Ten ho musí zastavit, aby mu nenalil plnou :))). A já to opět „zdokumentovala“ 😀 .
Bílý rum Petrovi chutnal
Když zaplatíme a Petr dopije (prý výborný) bílý rum, chystáme se odejít. Chamin nás ale odchytne a táhne nás k pultu u kuchyně. Připomíná Petrovi, že mu chce dát tu skvělou omáčku, kterou minule chutnal. Bere mísu s omáčkou a pokládá ji před nás na pult. Pak vezme sklenici a velkou lžící do ní nabírá (no spíš to do ní háže 😀 ) omáčku. Ta sklenice je celá od omáčky a Chamin ji odmítá dát Petrovi, Dává ji do ruky mě a pak nás objímá a loučí se s náma. Je to fajn týpek 🙂 .
Hned vedle restaurace je „hadrářství“. Jdeme se podívat, jestli nemají prima kraťasy pro Petra. Vlezeme do krámku, kde ochotně majitelka obchodu ukazuje zboží a Petr si skutečně vybírá kalhoty. Prosím, jestli bych nemohla dostat jeden sáček na tu sklenici a paní mi ochotně podává igelitovou taštičku a pomáhá mi do ní sklenici dát a pak mi ještě podává ubrousek na utření ruky. Ty lidi jsou fakt snový 🙂 . Tak a teď hurá k Hildě na žraloka, dělají ho fakt skvěle!
Oběd byl fakt famózní! Chvilku posedíme a pak si jdeme „dáchnout“ před návštěvou u Pradeepa.
Deset minut před šestou jsme připraveni vyrazit. Hned za vraty se potkáváme se Šárkou a Romanem, kteří se vracejí z celodenního plavání a očividně jsou rádi, že s námi nemusejí jít. U Pradeepa jsme za pár minut. Vítá nás s s malým dítětem na ruce a zve nás do domu. Omlouvá se, že není uvnitř světlo, ale proud by měl jít až v šest nebo tak nějak. Sedám si na křeslo, které mi ukázal a než si sedne Petr, tak Pradeep navrhuje, že bysme mohli sedět venku u stolu, že ho vyndá ven. Bere tedy stůl (klasický plastový) a dává ho hned před dveře, které jsou na rohu domu. K němu dává dvě židle. Podle toho, co říkala Šárka s Romanem, byli pozvaní na večeři a seděl s nimi jen „pán domu“, jeho žena a děti stály opodál. Když chtěli, aby jedli všichni, odmítl. Takže nějakou představu máme :))). Tak zkouším navrhnout, že by bylo hezký, kdybysme to sdíleli všichni. Pradeep se ptá, jestli se u nás jí pohromadě. Říkám, že ano. On mi vysvětluje, že jejich zvyk je ten, že když někoho pozvou, tak hostí jen jeho. No, přiznám se, že je nám to proti srsti, ale já chtěla poznat, jak lidé tady skutečně žijí a tak jen kývnu. Přinesli jsme Pradeepovi jako dárek mobilní telefon, nějaké propisky a pro kluka (to jsme ještě netušili, že má kluky dva!) pastelky a bonbóny.
Místnost hned za dveřmi domu (stůl už je venku)
Všichni jsou z dárků nadšeni. Deset minut po šesté už jde i elektrický proud. Pradeep bere ventilátor a dává ho do dveří, aby na nás šel chladnější vzduch, paráda! Objevuje se maminka manželky a vítá se s námi. Pradeep dává svého menšího syna mě do náruče, tomu se to samozřejmě moc nelíbí. Prý má moc rád svého dědečka, který se za pár minut objevuje v bráně i se svou ženou. No dopr….. to je lidí!!! I oni se jdou s námi přivítat. Starší syn si hraje s krabičkou pastelek a tak mu ukazuju, že jsou v krabičce barevné tužky a že si může malovat. To taky po chvíli udělá.
Nebudu kecat, ale se svou špetkou angličtiny se mi hodně blbě s nimi konverzuje :))). Nesmí chybět ani společná fotografie. Naštěstí dědeček a babička (asi Pradeepovi rodiče) musejí ještě do obchodu a tak se obecenstvo kolem nás zmenšilo.
A za chvíli nám nosí na stůl. Chci si nandat jen trošku od všeho, ale maminka paní domácí mi na talíř nakládá celou rybu i s brambory, já už na něm mám trochu rýže, trochu čočky (dhál), pappadamu a kalamárům se vyhýbám. Pivo bylo pravděpodobně koupeno jen kvůli nám (prý pět lahví!), jenže já o něj moc nestojím a tak prosím Pradeepa o vodu (pivo mu prostě zůstane, protože ani Petr ho nevypije víc, než jednu láhev 😀 ).
A tak za stálého pobízení jíme. No jíme, já mám žaludek úplně stažený a vůbec mi to nejde polykat. Pappadam mají ale fakt výborný! Do mého snažení se jíst ještě Pradeep udržuje konverzaci. Já ani nevím, jestli se mám soustředit na jídlo (vybírání kostí z ryby vyžaduje moje velké soustředění) nebo na to, co mi říká. Něco ve mě mě přece jen nutí co nejrychleji zkrátit večeři a vypařit se!!! Když už mám pocit, že to divadlo trvá příliš dlouho, začnu dávat najevo, že už jsem plná (v podstatě nelžu, dyk mě se do žaludku nic nevejde!!!). Omlouvám se a vysvětluju, že tady dávají větší porce, než jsme zvyklí my z domova (to je mimochodem taky pravda!). A tak obě ženy sklízejí ze stolu (samozřejmě, že jídlo chválíme, i když podle nás byla ryba trochu sušší). Ještě chvíli si zkoušíme povídat a pak už se chystáme k odchodu.
Teprve když se za námi zavře brána, oddychnu si (Petr viditelně taky 😀 ), že už to máme za sebou :))). A tak si cestou zpátky povídáme o tomhle, pro nás nepochopitelném, zvyku. I přesto jsem moc ráda, že jsem měla možnost to zažít. Myslím, že už ale taky znovu nechci 😀 .