Letošní léto se nám hodně zalíbily skály. Jsou sice o dost náročnější než běžné turistické trasy, ale jsou prostě úžasný. Takže nemůžeme vynechat ty Jetřichovické 🙂 .
V pondělí má být podle předpovědi počasí mlha. My bysme ale chtěli jít na vyhlídky a taky něco vidět. Takže změna a jedeme v úterý, to má být příjemných dvacet čtyři stupňů.
Ráno připravím svačinu s sebou, dáme si ranní kafíčko a vyrážíme. Po deváté ráno jsme na parkovišti. Od všudypřítomných skal na nás útočí chlad a já chvilku lituju, že jsem si nevzala mikinu.
Procházíme kolem bývalé dětské ozdravovny. Tahle budova byla slavnostně otevřená už v roce 1927 Tomášem Garriguem Masarikem pro děti s dýchacími problémy, astmatem i pro sociálně slabší. Třeba se její provoz někdy obnoví. Pokračujeme dál a tam nás čekají……….. SCHODY!!! Už je to tu zase 😀 .
Tak už zase šlapeme do schodů a do kopců (ještě, že nemusím s sebou tahat mikinu 😀 ). Kruci, proč ty nejhezčí výhledy jsou vždycky tak vysoko? :))) Ty první schody jsou příjemně nízký, tedy dají se „normálně“ vyjít. Jenže po nich se cesta víc zvedá a schody už začínají být každý jinak vysoký a některý jsou už zase tak vysoký, že bez pomoci nevylezu 😀 . Když už toho je na mě moc, tak se zastavím a odpočinu si 🙂 .
Jen začneme stoupat do kopce, začne slunce pálit naplno. Sakra, kde bere pořád ty náboje? Mělo se krásně houpat na mráčcích a místo toho nás chce „sežrat“ zaživa 😀 . Kolem nás je hodně živo. Takže jsou i místa, kde se sotva vyhýbáme dalším návštěvníkům, hlavně těm mladším 😀 .
Jako první směřujeme na Mariinu skálu. Je na ní takový dřevěný domeček jako vyhlídkové místo, ke kterýmu vede asi milion schodů!!! A taky tunel ve skále.
Některé schody jsou už hodně sešlapané a tak to chce trochu obratnosti, aby člověk vůbec vylezl nahoru. Takže jsme se setkali i s těmi, kteří svůj výstup vzdali a raději se vrátili. Ale s trochou šikovnosti se to dá. Před tunelem se tvoří malá fronta, ale nakonec stoupáme dalším schodištěm výš. Nahoře je odměnou neskutečně nádherná vyhlídka do okolí. Domeček je sice zabedněný a nepřístupný, ale nám to nevadí 🙂 .
Chvilku se kocháme výhledy, uděláme mraky „selfíček“ a jdeme zase dolů, abysme uvolnili místo dalším, kteří čekají dole. Nádhera!!!
Sestup byl pro mě jen o něco míň náročnější než výstup, protože zábradlí mám po pravé ruce a tak se občas musím otočit a scházet pozadu, abych se mohla přidržet rukou. Hodně lidí se z rozcestí pod Mariinou skálou vrací zpět do Jetřichovic, my ale pokračujeme dál na Vilemíninu stěnu, kde je další vyhlídkové místo. Cesta tu vede po vrstevnici a já si aspoň chvilku připadám, jak na Pacifické hřebenovce 😀 .
Pak se ale zase cesta zvedá a opět stoupáme do schodů a kopců. Teď už zase častěji odpočívám. Dojdeme na odpočinkové místo „Balzerovo ležení“, kde si dávám svačinu. Dáme se do řeči s Markétou, která teprve začíná s aktivním chozením. Domlouvá se s manželem (nebo přítelem), že tady na něho počká, že už jí bolí nohy. Vyprávím jí o svých začátcích a o blogu a nakonec ji (celkem snadno) přemluvíme, aby šla s námi na vyhlídku 🙂 . Je skvělá 🙂.
Na vyhlídku se zase šlape do schodů, no jak jinak, že? 😀 Odtud je ale krásný výhled nejen na Mariinu skálu, ale také na Růžovský vrch.
Na rozcestí pod Vilemíninou stěnou se s Markétou a jejím manželem (nebo přítelem) rozcházíme. Ještě si naplánovali výstup na Pravčickou bránu (já jsem teda v začátcích taky dolezla na Pravčickou bránu, ale to jsem neměla v nohách výstup v Jetřichovicích a byla jsem úplně vyřízená 🙂 ). My ještě jdeme směrem k Rudolfovu kameni, ale výstup na něj jsem už zamítla, protože ještě chceme jít na zříceninu hradu Falkenštejn :))).
Dál je cesta příjemná, kamenitá. Kousek jdeme po modré a to se před námi zase objeví schody. Hodně schodů!!! Pod Suchým vrchem se napojujeme na cyklotrasu. Tady se mi jde hooodně dobře 🙂.
Cesta je lemovaná skalami a taky podél teče malý vodní tok Jetřichovická Bělá. Takhle je to dalších asi dva a půl kilometru.
Pak odbočujeme na zříceninu Falkenštejn, takže zase miliony schodů před námi!!!
Hurá, zdolala jsem všechny schody a jsem pod zříceninou. Tady ale zjišťuju, že nahoru jsou velmi příkré schody (téměř žebřík) a tak se rozhoduju, že dál nejdu. Jenže ono mi to nedalo a tak jdu zjistit, jestli jsem schopná vylézt za pomoci jen jedné ruky. Ono to nějak jde, tak pokračuju :))). Nahoru vylézám z posledních sil. Nohy se mi třesou a já směřuju k lavičce, abych si sedla 😀 . Teda tohle bylo fakt vyčerpávající :))).
Sedím na lavičce a rozhlížím se kolem Výhled je krásný, ale po hradu toho fakt moc nezbylo. Jsou tu jen plošiny z roštů a zábradlí a popis, kde co pravděpodobně bylo. Zpátky nás zase čeká milion schodů dolů 🙁 . Projdeme kolem ozdravovny a zpátky k autu. Ještě se stavíme na ovocné pivo a pak hurá domů 😀 .
Podle družice jsme nachodili necelých čtrnáct kilometrů, nastoupali jsme 524 výškových metrů a sestoupili jsme 499 metrů. Ale byl to skvělý výlet 😀 .