Po cestě na Bořeň jsem měla potřebu příprav před tou „velkou cestou“, kterou jsme si s Karolinou naplánovaly, takže jsem vlastně nikam nechodila. jenže mi nějak začala chybět „výsypka“ a východy slunce. Takže jsem si zapla budík a těšila se, že nedělní ráno vyjdu.
Pátá ráno, hodinky na ruce vibrují!!! Ach jo, mě se nechce vstávat! Zalezu a budu pokračovat ve spaní! Petr jde na záchod a chce mi zavřít dveře, protože má vyspáno, tak aby mě nebudil. No tak jo, já už lezu :))). Petr je překvapený obratem situace, ale nic neříká :). Je šest dvacet a já vycházím.
Pouhých pár desítek metrů za posledními paneláky panáčkují u cesty dva zajíci 😀 . Hned mi vyvolají úsměv na tváři, tohle je prostě úžasný!!! Po dalších asi dvě stě metrech mi přes cestu přebíhají dvě srnky a já jsem zase ve svém živlu 😀 , i když se mi nepodaří je vyfotit. A sluníčko se taky pomalu probírá 🙂 .
Už pár týdnů si plánuju podívat se na budovanou silnici do Razic a na rybník blízko bývalé obce Hetov, takže cestu mám jasnou. Je krásně. První sluneční paprsek fotím po dvou kilometrech. Potkávám další srnky a jedna z nich si vykračuje asi osumdesát metrů přede mnou po silnici 😀 . Ptáci si vyzpěvují a se sluníčkem se probudili i cvrčci 🙂 .
Přicházím ke zmiňované silnici. Vede kolem „Dřínku“, což je malá přírodní rezervace s vrcholkem 395 mnm, pojmenovaná po další zaniklé obci Dřínek. Silnice ještě není dokončená. Když přicházím k rybníku, sluníčko je lehce zastřené mraky. Voda je trochu cítit a hladina je špinavá. Před dvěma lety jsem to tady vnímala jako malý ráj. Třeba se voda s podzimem pročistí. Jinak je kolem rybníka živo. Z rákosí vylétnou dvě volavky a letí ke stromu, kde se usadí na samém vrcholku.
Pokračuju v cestě dál za rybník. Kolem cesty roste rákosí do výšky až dvou metrů, pak se nechám unášet krásou bodláků 😀 . Nad hlavou mi přelétne velké hejno ptáků. Bylo slyšet docela hlasité šustění křídel 🙂 . Na rozcestí odbočuju v levo do kopce mezi dva malé „rekultivované“ lesíky. Pak se pomalu začnu stáčet zpátky k domovu.
Jen žasnu, jak se mění celkový obraz výsypky. Díky výstavbě silnice jsem v těchhle místech byla naposledy asi v květnu. Ale dneska je neděle a nejezdí žádné náklaďáky 😀 . Je tu božský klid a já si ho patřičně užívám.
Nad hlavou mi svítí sluníčko, ale na západě se už pomalu stahují mračna. V dálce je vidět důl Bílina, který se halí do prašného oparu. Mraky se odráží na hladinách rybníčků, kterých je tady kolem spoustu.
Všimla jsem si po cestě nové tabule, na které ještě nic není. A vidím i další, ale ta vypadá, jako by na ní něco bylo. Samosebou se jdu podívat blíž 😀 . Nejspíš se tu zabydlela nejen zajímavá květena, ale i dnes již vzácný a kriticky ohrožený hmyz. Vypadá to, že se tady v blízké budoucnosti nebude bydlet a tak tahle „divočina“ tu ještě nějakou dobu vydrží 🙂 .
Cestou domů ještě vyfotím pár (aspoň pro mne) zajímavých kytiček. Potkávám dva „běžce“ a pak už procházím lipovou alejí, na konci které začíná naše sídliště. V nohách mám třináct kilometrů, úsměv na tváři a báječný pocit z toho, že jsem se přece jen „dokopala z pelechu“ a šla jsem ven.