Ráno se opět probouzím brzo. Sedám si na terasu a za zvuků probouzející se džungle zase píšu pár řádků jednoho článku. Slyším řev opičáka, který přeskakuje z větve na větev, řev páva a taky hlasitý zpěv ledňáčka. Dneska se tu objevují rovnou dva a oba si sedají na vlajkové stožáry.
Dnes nás čeká výlet do Modré laguny (jak tady každý říká). Vlastně jediné, co o tom vím je, že se jezdí na člunech po řece. Nebudu si shánět informace, necháme se překvapit, co všechno uvidíme. Máme čas až do desíti, kdy jsme domluveni na odvozu tuktukem. Tak nemusíme spěchat ani se snídaní. Šárka s Romanem mluví ještě o nějaké jiné laguně, ta je prý menší, ale taky pěkná. Na té, na kterou se chystáme, byli před třemi lety.
Deset minut před desátou sbalím nějaké bonbóny a vyrážíme k domu, kde bydlí náš dnešní odvoz. Už na nás čeká. Podávám mu sáček s bonbóny a říkám, že je to pro jeho syna. Ten je tak nadšený, že běží pro syna, aby nám sám poděkoval. Kluk běží k nám a děkuje, jeho táta mi podává zpátky ten sáček, abych ho dala klukovi já. Tak mu ho podávám a ten je tak nadšený, že už má konečně ten poklad ve své ruce 😀 . Nasedáme do tuktuku a vyrážíme. Jedeme směrem na Kolombo. Ptám se ho na jméno. Jmenuje se Pradip (Pradeep). Má taky chuť se bavit a tak se snažím mu rozumět. Sem tam chápu, co říká, takže je to dobrý 🙂 . Cestou občas koukám na Mapy.cz, abych viděla, kam vlastně jedeme. Po asi půlhodině jízdy přijíždíme na místo. Přidává se k nám nějaká žena a vede nás i Pradeepem k velkému plakátu, na kterém nám ukazuje, že nás čeká asi hodina a půl plavby po řece, kdy navštívíme nějaká místa podél ní. A pak se vytasila s tím, že chce po nás sto dolarů. Uff, nu což, na kartě nějaké dolary mám. Ale chyba lávky! Tady se platit kartou nedá, takže chce třicet šest a půl tisíce rupií!!! Dopr… já mám hotově asi jen dvanáct tisíc a to mám ještě pět tisíc dát Pradeepovi!!! A co teď? Žena mluví s Pradeepem „po jejich“ a po chvíli mi říká, že jí dám zálohu pět tisíc a pak ten zbytek, tedy třicet jedna a půl tisíce dám Pradeepovi, až vyberu z bankomatu (plus ještě jeho cenu za dopravu). No co nadělám. Když už jsem tady, chci to vidět a tak souhlasím. Teď by se měl asi bát on, jestli mu ty peníze pak dám. A nasedáme do loďky.
Naším průvodcem je Lahiru. Máme celou loď pro sebe. Sluníčko šajní, ale nad vodou lehce pofukuje, tak je nám příjemně. No asi by to chtělo nebýt celou dobu na přímém slunci, ale co už teď naděláme :))). Jako by nás Lahiru vnímal, stáčí loď k porostu. Po chvíli vidíme tunel, do kterého vjíždíme. Jó, mangrovníky 🙂 .
Projíždíme korytem řeky, která se pak „rozlije“ ve velkou lagunu s mnoha zátočinami a ostrůvky. Je to fakt úžasný!!!
Blížíme se ke břehu. Vylézáme ven a stoupáme po nepravidelných schodech výš, kde je zastřešený prostor. Už je v něm jeden ruský pár a teď i my. Tady se dozvídáme, jak se připravuje skořice. Nejdřív se větvičky oškrábou. Pak se ostrým nožíkem podélně naříznou a sloupne se z nich spodní část kůry. Několik takových plátků se „naskládá“ na sebe a ty se hned srolují. Pod stříškou jsou natažené provazy, vyrobené z kokosového vlákna (viděli jsme i výrobu provazu), na které se kůra položí a nechá se uschnout.
Že má skořice spoustu léčebných vlastností, jsem věděla a dokonce si už několik let kupuju právě tuhle cejlonskou 🙂 . Dostáváme ochutnat i skořicový čaj, který si dělávám i doma, když jsou podzimní plískanice. Je moc dobrý! Ale když nám přinášejí tác s naskládanými sáčky celé i mleté skořice, které si můžeme koupit, s díky odmítám. Vždyť jsem si zrovna na podzim nakoupila zásoby 😀 .
Vracíme se zpátky do lodi. Už tu čekají další dvě lodě, až jim uvolníme místo.
A my plujeme k další zastávce. Tentokrát je to buddhistický chrám. U výstupního mola už jedna loď je. Při výstupu z lodi mi sklouzne noha po kraji lodi a zajede mi lehce pod molo. Naštěstí se nic nestalo, jen jsme se všichni lekli 🙂 . Pobíhá tu jedna holka a zjišťuje, jak se dostanou na skořicový ostrov. U skútru (ano, jsou to ti, co jsme viděli na lávce) stojí kluk a v podstatě mi to přijde, jako že se ho nic netýká. Ona ať zařídí a pak se uvidí. Dozvídá se, že cesta na na ostrov je skutečně jen po vodě a pokud budou chtít, že je svezou za dva tisíce rupií. Pak už ale stojíme před bránou a schodištěm do chrámu. Zouváme boty, já sundavám čepici a stoupáme po schodech. Jako první místo, kde se zastavujeme je typická buddhistická kopule se špičkou, kolem které je chodník akorát pro jednoho člověka. Podle Lahirua máme obejít kopuli dvakrát dokola. Obcházíme poprvé a já na druhé straně vidím slunce přímo nad kopulí. Když dojdu zpátky na začátek, ptám se, jestli můžu fotit a poodstoupit kousek dál z chodníku. Lahiru se usměje a přikývne.
Pak nám vysvětluje, že tenhle chrám je jedním z prvních na Srí Lance (nemám ověřeno), pak utrhne list ze stromu „Bo“ (jak nazývá vzrostlý Ficus religiosa), ohne spodní část listu se stonkem a ukazuje nám, že kopule má tvar přesně podle horní části listu. Celkem nás překvapilo, jak jednoduché to je 🙂 . Pokračujeme obhlídkou dalších částí. Jsou tu (kromě soch Buddhy) k vidění i kamenné mlýnky a další historické nástroje, které se používaly nejenom v chrámech.
Jedna z budov chrámu
U jakéhosi kamene se Lahiru ptá, jestli víme, co to je. Mě to na první pohled připomíná želvu. Tomu se Lahiru nahlas směje. Pak nás vysvětluje (i názornou ukázkou 😀 ), k čemu že to sloužilo. Ani ve snu by mě nenapadlo, že je to první záchod, který používali buddhističtí mniši!!! 😀
Na konci prohlídky nás bere dovnitř jedné z budov. Přichází nějaký mnich, který nás zdraví podáním ruky a pak si sedá za stůl. Něco málo nám říká o historii tohoto chrámu (pochytila jsem sotva desetinu výkladu 😀 ) a pak mi říká, abych přistoupila k němu. Bere do ruky krabičku s nějakou špulkou, ze které (za stálého mumlání nějakých manter) odvíjí silnější bavlněnou nit, kterou několikrát přehne. Pak uprostřed uváže uzlík a uvazuje mi provázek kolem pravého zápěstí. Přitom říká něco o dlouhém a zdravém životě pro mě a něco navíc. Totéž se opakuje i u Petra. Pak mnich otevírá knihu, která leží před ním a pokývne mi, abych se do knihy podepsala. Přitom mi ještě ukazuje listováním v knize, že jsme po dlouhé době z jiné země než „rašn“ a usmívá se. A já tam v několika kolonkách čtu, abych napsala jméno a příjmení, adresu a zemi, ze které pocházíme, „jaký dar dáváme!“ a podpis. Tím darem jsem okamžitě pochopila, že špagátek na ruce si musíme zaplatit :))). Nu což, vložila jsem do krabičky tisícovku (asi 65 korun) a byli jsme spokojení všichni 🙂 .
A pak odcházíme od mnicha a nakonec i z chrámu. Je fakt maličký, ale nám se moc líbí. Vyrážíme k další zastávce, kterou je skořicový ostrov. S Kumarem jsme skořici viděli růst skoro na všech místech, kterými nás vozil, takže když se nás Lahiru ptá, jestli chceme jít kouknout, odmítáme. On musí něco zařídit a tak nás nechává v lidi, ale zvedá nám plátěnou střechu, aby nás sluníčko neupeklo. Po chvíli se vrací s ruským párem a ještě jedním průvodcem. Nejdřív nastupuje Rus, který okamžitě sedá na krajní sedátko nejdál od nastoupení. Rusce musí pomáhat průvodci (my se s Petrem bavíme, jaký je to „buran“) a ta si sedá hned na kraj. Přestože přijeli spolu na skútru k chrámu, chovají se k sobě jako naprostí cizinci. On hned bere mobil do ruky (přece nebudu čumákovat kolem) a ona vypadá, jakoby se chtěla domluvit, kam pojedou dál :))). Nu což, proti gustu žádný dišputát! 😀
Pak je vezeme zpátky ke chrámu. Opět Rus čeká, až průvodci pomůžou jí a teprve pak se zvedá ze sedačky on. Míří spolu ke skútru (tady už vypadají zase jako pár). Jen ten průvodce navíc zůstává s námi v lodi. Zapomněla jsem podotknout, že jsme se několikrát museli ohýbat kvůli mostům a můstkům, které jsou přes řeku, a teď už máme dva průvodce, kteří nás upozorňují na most, který stejně vidíme 🙂 . Máme za to, že už jsme byli na všech zastávkách a že už se vracíme zpátky. Najednou slyším křik ptáků. Do teď žádný nad námi nebyl, jen jsme nad pevninou pozorovali Orla bělohlavého, a teď jich za naší lodí letí hned osum! No jo, je jasný, že jsem si je natočila 😀 . Než vjedeme do užší části řeky, vidíme uprostřed vody malou plovoucí chatrč a u ní loď plnou lidí. Vypadá to, že se občerstvují 🙂 .
Místní občerstvení
Najednou zatáčíme k další zastávce a tou je rybičková terapie. No jo, my jsme na to málem zapomněli 😀 . Průvodci nám ukážou, abysme si sedli a dali nohy do jedné z kádí a tak si sedáme. Koukáme, že ve vedlejší kádi jsou pořádné ryby (tam bysme asi nohy tak snadno nedali :))) ) Lahiru nás chce vyfotit a tak mu podávám mobil. Já mám „krátký nožičky“ a tak se musím víc posunout ke kraji, aby na mě rybičky dosáhly. Wow, to je úžasný 😀 .
Po asi půl hodince ohlodávání rybičkama se vracíme zpátky k Pradeepovi. Cestou nás ještě Lahiru upozorňuje na opice, které jsou dost schované v korunách stromů, ale nemám potřebu fotit. Řvoucí opičák mě každé ráno zdraví, když vylezu z postele na terasu a ten je aspoň pořádně vidět 😀 .
Pak už se nás zase ujímá Pradeep. Ukazuje nám, kam můžeme jít na záchod a já se ptám na pití. Celou dobu jsme zase jak ryby na suchu 🙂 . Bohužel tady pití nekoupíme, ale cestou Pradeep zastavuje u stánku a kupuje nám vodu. Říkám „smól“, ale stejně koupí každému litrovku a navíc ještě dává Petrovi do rukou mini sáček s arašidama! Vypadá, že z nás má fakt radost. Teď ještě musíme k nějakému bankomatu (nutně to musí být „komerčka“, protože z jiného nejsem schopná vybrat hotovost 😀 ), abysme mu mohli zaplatit jak cestu, tak i vstupenku do „Modré laguny“. První větší město na cestě zpátky je Ambalangoda, kde Pradeep zastavuje u bankomatu. Mám i malou hotovost a jemu dlužíme třicet šest a půl tisíce, tak vybírám rovnou sedumdesát tisíc! Hned mu platím, abysme to měli z kruku. Cestou nás Pradeep upozorňuje na pávici, která přistála vedle silnice na trávě. Petr je překvapený, že je zbarvená stejně jako samec, jen bez ocasu. Blízko Hikkaduwy projíždíme dost dlouho kolem prázdného pobřeží, osázeného palmami. Dozvídáme se, že všude stály domy a stánky, ale od tsunami už tady nikdo nic nestaví, jen se pobřeží osázelo, aby nebylo úplně holé.
Pradeep nás zve k němu na večeři a chce, abysme přišli i s našimi přáteli (se Šárkou a Romanem). Jsme překvapeni i potěšeni. Domlouváme se tedy na zítřku a pak se necháme vysadit u Parrot Paradise Restaurant, kde si chceme dát oběd. A v Paradise nás čeká překvapení. Chamin (majitel restaurace) za plného provozu (směrem k pláži má asi jen šest stolů) začal přistavovat patro. Teda zatím se staví schody. Nadšeně nám o tom on i jeho bratr povídají 🙂 .
Objednáváme si nudle a Chamin k nim Petrovi nese ochutnat novou omáčku. Už podruhé dostávám větší porci než Petr (kruci, to vypadám tak hladově?!?) a já přitom nejsem schopná sníst ani normální porci! Asi nějaká protekce, či co 😀 . Ale omáčku si Petr pochvaluje a vychválí ji i Chaminovi. Ten mu slibuje, že až příště přijdeme, dostane trochu s sebou, až poletíme domů 🙂 .
Nacpaní k prasknutí (podotýkám, že jsem snědla asi jen půlku!) se vracíme zpátky k Hildě. I když je už pozdní odpoledne, tak si dáváme kávičku, u které sedíme až do chvíle, kdy se začíná stmívat, a tak zase utíkám fotit džungli 🙂 .
Byl to skvěle prožitý den. Kazí nám to jen vědomí, že už se nám to krátí a budeme se muset vrátit do chladu, větrna a deštiva! No, co se dá dělat. Ještě máme pár hodin strávit v poušti s Peterem Kršíkem a na to se taky těšíme 🙂 .