S Petrem jsme zvyklí první den nového roku strávit na nějaké „couračce“ a tak jsme si řekli, že je to skvělá příležitost na výlet do Galle. Po snídani jdeme se Šárkou „vybavit“ platbu za ubytování a taky stravování za první týden u Hildy, abysme to už měli z krku a nemuseli na to myslet. A pak hurá na autobus. Zastávku (teda jestli se tomu tak dá říct) máme hned, jak vylezeme na hlavní silnici. Naproti v křižovatce stojí dva tuktukáři a tradičně volají, jestli nechceme tuktuk. Jeden z nich přichází k nám a když mu Šárka říká, že jedeme autobusem, mrkne vpravo a jeden autobus už přijíždí. Zvedá ruku na znamení, že tady je někdo, kdo chce nastoupit. Není žádný jízdní řád. Chceš-li jet, stoupni si na zastávku a když jede autobus, zvedni ruku. Zeptej se řidiče, jestli jede do místa určení a když ti kývne, nastup. S Petrem jdeme podle zvyku k předním dveřím, ale řidič mávne za sebe a tak si jdeme sednout. Šárka s Romanem si už sedají, nastoupili zadními dveřmi. No jo, říkám si, oni už vědí, už autobusem tady jeli 🙂 .
Hned, jak nalezeme, autobus se rozjíždí. Po chvíli k nám přichází „průvodčí“ s pěkným paklíkem peněz v ruce. Nejdřív platí Šárka a pak my. Platíme dvě stě čtyřicet rupií za dva (asi patnáct korun), Galle je vzdálené sedumnáct kilometrů. Kurňa, to je láce! Na přeplněných silnicích ale autobus jede jak širón (chápej „brzda-plyn“)! Hraje hudba a v čele je panel se „svatými obrázky“, kolem kterých v rytmu hudby blikají světýlka. Ale sedí se nám pohodlně 🙂 . Když jsme na cestě asi půl hodiny, vidím na pobřeží zastřešenou sochu Buddhy a fotím. Petr se mě ptá, jestli už nemáme vystoupit a já říkám, že jedeme až na nádraží. „No právě, tady to vypadá na nádraží!“ Mrknu na druhou stranu, Šárka už se taky otáčí a… „no jo, jsme tady, honem ven!“ A tak se tlačíme ke dveřím autobusu a než se autobus zase rozjíždí, jsme všichni venku 😀 .
Už od nádraží jsou vidět hradby pevnosti, postavené v roce 1663 Holanďany. Určitě se tam chci podívat. Ale nejdřív jdeme mrknout na „bazar“, tedy do nákupní zóny, což znamená jeden obchůdek za druhým s různým zbožím. Už po pár stech metrech se nám ztratila Šárka. Jdeme dál s myšlenkou, že nás dožene. Máme totiž hroznou žízeň, ale stánky s nápoji se nám tady moc nezamlouvají (teda hlavně díky prodejcům, páč na nás koukají dost zle a to je teda podporovat nechceme 🙂 ). Po chvíli se vracíme do míst, kde nám zmizela Šárka. Procházíme přilehlou uličkou s dalšími různorodými stánky, až dojdeme k malé restauraci. Je rozhodnuto, žízeň má prostě přednost! Obsluha nás rukou vybízí, abysme vstoupili, ale když jsme uvnitř, oznamuje nám, že ještě mají zavřeno. Si z nás asi dělá srandu či co? No nic. stejnou cestou se vracíme na začátek, ale po Šárce ani Romanovi není vidu ani slechu. A tak se rozhodujeme navštívit pevnost.
Jdeme směrem, kde vidíme bránu pevnosti. Kousek od ní stojí na kraji tuktuk a u něj mladý kluk. Hned nás oslovuje s tím, že jdeme špatně, protože tahle brána je východ z pevnosti a že jestli chceme, tak nás za tisícovku vezme nejenom po celé pevnosti, ale i po okolí. No proč ne, celá trasa (podle něj) je asi devět kilometrů a navíc nám k tomu může něco říct. Nasedáme. Pořád jsme se ještě ničeho nenapili a močový měchýř začíná praskat ve švech 😀 . První zastávka se obejde bez vystupování z tuktuku. Tou zastávkou je zajímavý strom, rostoucí na místě „Army park“. Hm, tady je hodně zajímavých stromů :))).
Další zastávka je u části opevnění, ale to už je můj i Petrův stav kritický :D, a tak zjišťuju od Santu (tak se jmenuje náš řidič tuktuku a průvodce), jestli tu není někde záchod. Máme štěstí, jsme kousek od něj :))). Bože, to je úleva 😀 . A hurá na hradby! Krásný výhled a dělo. Na druhé straně zálivu je prý známá pláž Unawatuna.
Santu najednou odchází do zeleně a vrací se s dvěma květy, které nám podává. Je to něco jako „národní květ“, který má nádhernou vůni a používá se kromě jiného i k výrobě parfémů. Vůně je fakt nádherná!
Další zastávkou je maják, u kterého nám Santu říká, že máme dneska štěstí, že je tu málo lidí. Že nejspíš všichni po včerejší silvestrovské noci vyspávají. Jinak je tu prý hlava na hlavě. Jsme rádi, že se nemusíme tlačit mezi davy lidí 🙂 .
Kousek od majáku stojí mešita, která je vlastně také součástí pevnosti.
Další zastávka je v buddhistickém chrámu. Santu nás vyzývá jít dovnitř. Automaticky se zouváme, Santu mě ještě ve dveřích upozorní na čepici, kterou sundavám z hlavy. V první místnosti jsou sochy Buddhy, některé volně a některé v prosklených vitrínách. Každá je jinak stará. Ptám se, jestli můžu fotit a Santu říká že ano, přesto mám zvláštní pocit, ale pár snímků udělám.
Další místnost je malá, ale plná barev. Jsou tu sochy mnichů, kteří podle nějaké legendy vysvětlují lovci, že by neměl chtít zabíjet zvěř pro radost. Na stěnách jsou i další hodně barevné kresby. Tady nemám problém fotit.
Pokračujeme do další části, kde je malá „komůrka“ ve které je na stěně Shiva Buddha, před stěnou je stůl a na něm je spousta květů Jasmínu manga. Aniž bych o tom přemýšlela, přistupuju ke stolu a pokládám květ, který mám v ruce od Santu na stůl, Petr taky. Hned za komůrkou je podlouhlá místnost, kde je v obrovské vitríně ležící Buddha. Opět je podél celé vitríny stůl plný květů i květin. Santu přistupuje k Buddhovi a pomodlí se (teda jestli se tomu říká modlitba). Až do konce prohlídky už nějak nemám potřebu fotit. Venku se obujeme a já opět nasazuju čepici, přeci jen je to sluníčko celkem ostré.
Holandská pevnost v Galle je opravdu rozsáhlá a určitě stojí za prohlídku. Pomalu se ale blíží poledne a my jsme s Petrem pořád ještě nic nepili.
Ještě než opustíme pevnost se ptám Santu, jestli můžeme někde zastavit a koupit pití. Kývne hlavou a jedeme. Ještě v pevnosti jsou prodejní stánky a tak je tu i stánek s nápoji. Kupuju vodu nám všem, Santu je viditelně potěšený 🙂 .
Opouštíme pevnost a jedeme do ulice, kde je chrám „Shiva Hindu Temple“. Ulice je úzká, takže nemám možnost chrám celý vyfotit, a navíc je prý otevřený snad jen pět hodin denně (nevím, jestli jsem Santu dobře pochopila), ale právě teď je zavřený. Jedna věc mě docela zarazila. Ulicí prochází starší muž. Jde přímo podél zdi chrámu a u brány, která je krytá zeleným plotovým pletivem, zvedá ruku a hází přes ni nějaký odpad. Myslím, že v našich končinách by se to považovalo za znesvěcení, ale tady je celkem běžné házet odpadky kolem sebe. Nu co, jiný kraj, jiný mrav 🙂 . Santu nám nabízí ještě prohlídku „spice garden“, ale už jsme byli ve dvou a já nehodlám zase něco kupovat. S díky odmítáme a tak nás veze na „bazar“, tedy do ulice, kde jsme už dneska jednou byli. Vysazuje nás na místě, kde je místní tržnice a upozorňuje nás na krámek, kde prý prodávají kvalitní koření. Loučíme se se Santu a procházíme celým komplexem tržnice. Není tu moc prodejců, ale může to být i tím, že už je po poledni. Pak koukáme na koření a prodavač nás zve dovnitř stánku. Ptá se, odkud jsme, a když mu řekneme, že z „ček repáblik“, usměje se a začne mluvit lámanou češtinou :))). No super! Že prý nějakou dobu pobýval u nás. Pak nabízí své koření, které Petr ochutnává, aby věděl, které koupit. Vybíráme asi dva druhy koření. Na sáčky nám prodavač píše, k čemu se hodí (česky!).
Až když jsme skoro na autobusovém nádraží, dochází mi, že jsem se ani nezeptala na jméno :))). A to jsme si tak pokecali 😀 .
Šárku s Romanem jsme nepotkali ani teď po cestě, zato pár lidí, kteří se chtěli „přiživit“ na turistech jen tím, že s vámi „pokecají“. Jeden takový šel s námi z ulice s obchody až téměř k nádraží a nedal se odradit. Až když začal mluvit o finanční pomoci pro něj, řekla jsem mu, že nemám „keš“, a tak se otočil k odchodu. Finanční pomoc by tu chtěl skoro každý a vůbec jim není blbý si o peníze říct. I tohle je součástí této země. Kdyby člověk chtěl vyhovět každému, zůstanou mu jen prázdné kapsy. Další takový vykuk se objevuje ve chvíli, kdy přicházíme k autobusovému nádraží a já zjišťuju, odkud nám jede „bus“ do Hikkaduwy. Nejdřív nás nasměruje na prosklenou součást nádraží, kde by měly být informace. Jsou tam dva policajti a dva chlápci. Ptám se na autobus a jeden mávne rukou směrem, odkud by měl jet a zamumlá něco pod fousy. Petr se mě ptá, co říkal a já na to, že nevím. Jdeme směrem, kterým ukazoval a „vykuk“ běží s námi a pořád něco drmolí. Ukazuje na dva autobusy. Od jednoho přichází jiný chlap, který se nás ujímá (a taky nás zbavuje vykuka) a vede nás přímo k autobusu. Nastupujeme. Tenhle autobus už je staršího data a my doufáme, že dojede v celku 🙂 .
Řidič má zajímavý způsob „lákání“ cestujících do autobusu. Celou dobu má nastartování a pak couvá asi o metr a půl a zase se vrací zpátky na místo. Tohle trvá asi pět minut, než konečně vycouvá ze svého stanoviště. Ještě jednou zastavuje na kraji nádraží, kde je houf dětí, vracejících se ze školy. Průvodčí haleká z otevřených dveří autobusu (tady se dveře nezavírají ani u autobusů ani u vlaku) k jízdě do Hikkaduwy. Nejdřív si říkáme, že máme tak kreativního řidiče, pak ale vidíme, že tenhle manévr dělají i jiní 😀 . Opět jedeme způsobem „brzda-plyn“, ovšem se stavem tohoto autobusu je to jiná liga 🙂 . Což o to, brzdy má v naprostém pořádku, i když si myslíme, že je tady každý musí měnit dost často! Ale to praskání….
Než se přiblížíme Hikkaduwě, říkáme si s Petrem, že zajdeme na oběd do J.L.H. Beach Restaurant na oběd. Kousek před restaurací si tedy stoupáme ke dveřím a průvodčí místo nás zatahá za špagát, aby upozornil řidiče, že někdo vystupuje. Autobus vydržel a my dojeli do cíle, uff 😀 . Jdeme se nadlábnout. Vítá nás náš „starý známý“ číšník a s úsměvem nám vybírá stůl, kde příjemně fouká od oceánu. Tentokrát si objednáváme restované kuře s chipsy (hranolky) a salátem (zeleninový s ananasem). Hned se pouštíme do jídla a já teprve po chvilce odkládám vidličku a beru mobil. Kankún (to je to jídlo, co jsme si tu už dvakrát dávali) byl výborný, ale to kuře bylo snad ještě lelpší, mňam!
Dobře najedení se vracíme k Hildě. Odpoledne si dáme leháro u bazénu a počkáme, až se vrátí Šárka s Romanem. Cestou se dáváme do řeči s tuktukářem, který bydlí kousek od Hildy. Snaží se nám nabídnout opět své služby. Nakonec se domlouváme na zítřejší desátou hodinu, že s ním tedy pojedeme k „Modré laguně“ (Madu Ganga). První den v roce jsme si užili parádně. A večer ještě máme zajímavou návštěvu v koupelně – gekona. Je hezčí, než pavouk, co navštívil naše sousedy :))). Prvního gekona jsme měli v koupelně už v Pinnawale, ale než jsem se k němu dostala, zdrhnul. Teď mi krásně pózuje 🙂 .
