Další den ráno jsem vzhůru chvilku po šesté. Užívám si ranního „klidu“, kdy jsou slyšet jen zvuky pralesa. Chci si vyfotit svítání, ale slunce vychází za „hlavní“ budovou a není to ono. Zkouším vyběhnout do společného prostoru v prvním patře, ale ani tady to není to pravý. Slyším šustění listů a cítím, že mě někdo pozoruje. A pak to vidím, opice přišli na ranní čumendu 🙂 .
Za chvíli opice mizí korunami stromů. Zase sedím na terase a píšu. Pak slyším ránu. Sousedovi na střeše přistál páv. Chvíli se „sluní“ pak přelétá na druhou střechu a nakonec končí na nádrži na vodu. Je tu prostě živo 🙂 .
Po osmé hodině jdeme na snídani, po snídani bazén. Prostě leháro! Na oběd se chystáme s Petrem do restaurace J.L.H. Beach restaurant, kde si chceme (opět na doporučení Míly) objednat „kankún“. Má to být něco jako špenát a jsme na to zvědavi. Restaurace je zastrčená a z ulice je vidět jen poutač. Vcházíme uličkou, která je překvapivě čistá.
Vnitřek je celkem běžný, ale ten výhled…. Restaurace je totiž přímo u pláže.
Jdeme si sednout do venkovních prostor, kde to krásně šumí a od oceánu jde chladnější vzduch. Jo, na tohle by se dalo brzo zvyknout 🙂 . Obsluhuje nás starší milý pán. Hned máme na stole jídelní lístek a ptá se, co budeme pít. Petr si dává pivo (Lion, láhev o obsahu 625 ml za 800 rupií – asi 50 korun) a já si dávám colu. Mimochodem cola je tu chuťově stejná jako u nás, ale ostatní nápoje jsou aspoň třikrát sladší 😀 . A aniž bych koukla do jídelního lístku, ptám se na Kankún. Ptá se jaký a já hned odpovídám, že jednou s krevetama a jednou s česnekem 🙂 . Ještě se nás ptá, odkud jsme a opět, když slyší že „from ček repablik“, objeví se mu na obličeji milý usměv. Je to fakt zvláštní, kdykoliv řekneme, že jsme z Čech, cítíme se tu hodně dobře 🙂 . Po chvíli nám přináší jídlo.
Vypadá to, že je toho málo (oproti porcím, které se tu běžně dávají), ale je to celkem slušná dávka, rýži jsem nedojedla. Ale je to božský, takže pokud někdy budete na Srí Lance, určitě doporučuju ochutnat, mňam!!!
Ještě se jdeme kousek projít po Hikkaduwě, ale pak se vracíme. Dneska bude víc odpočinkový den 🙂 . Povídáme si a když míjíme jednu uličku, slyšíme česky „slyším dobře češtinu?“. Mluví na nás nějaká holka. A tak si chvilku povídáme. Když se ale zeptám odkud z Čech je, odpovídá hodně vyhýbavě, že vlastně pořád cestovala, takže vlastně odevšad. No, nemám z ní úplně dobrý pocit. A že prý před koronou přijela sem a pak neměla jak odletět a potkala tu životní lásku, tak se tu vdala a zůstala tu a že teď s manželem podnikají v turismu a žijí z celou rodinou a jeden domek pronajímají nějaké důchodkyni z Čech za padesát tisíc rupií měsíčně…. Následovalo lákání na turistická lákadla a najednou se objevil i její manžel, který právě do uličky přijížděl s tuktukem. Tak jsme se společně vyfotili a pokračovali jsme každý po svém. Dodatečně mi dochází, že nám neřekla ani své jméno!
Cestou zpátky se ještě zastavujeme pro ušité svršky. Petr je zklamaný, protože chtěl trochu jinou barvu, ale za necelých dvě stě padesát korun…. Důležitější je, že mu to sedí a ta barva v základu je ta, kterou chtěl. Modrofialová je navíc 😀 . Pak se potkáváme se Šárkou a Romanem a vracíme se spolu. Povídáme si o tom, jak jsou tu volné pozemky a lidé na ně hážou odpadky a najednou jdeme kolem takového pozemku a hned na kraji sedí opice. Přišla si nejspíš najít něco k snědku. A to bysme nebyly se Šárkou my, kdybysme hned nefotili 😀 .
A jsme zpátky u Hildy. Dáme si koupel v bazénu a před šestou jdeme na večeři. Dneska už nic neplánujeme, jen posedíme chvíli na terase a jakmile bude invaze komárů příliš silná, zalezeme. No a uvidíme, co bude zítra 🙂 .
Ráno jsem vzhůru kolem šesté. Dávám si sprchu, abych opláchla noční hic :))) a sedám si na terasu k noťasu, abych využila chvíli, kdy funguje wifi. To je trochu problém, protože wifi není dost silná a my si nekoupili žádnou sim kartu s daty. Raději si užíváme a pokud to nepůjde jinak, dopíšu články až doma.
Snídaně je každý den téměř stejná. Talíř s ovocem (to se mění), opečené tousty (ty jsou super lehké a výborné), vajíčka (ta jsou podle momentální chuti každého) a misky s máslem (to mají lehce osolené a s jemnou příchutí česneku, mňam!), taveným sýrem, rajčaty a marmeládou a pro každého trochu bílého jogurtu. Dneska je marmeláda z mučenek a je excluzivní! Přijíždí Chaminda (čti Čaminda) s tuktukem (jeden ze zaměstnanců). Už jednou jsme se ho ptali na výlet k vodopádu, ale to bylo deštivo a on říkal, že bysme se tam nemuseli dostat kvůli blátu. Dneska se ptáme a Chaminda s úsměvem přikývne. Budeme potřebovat ještě jeden tuktuk a o to se sám postará. Domlouváme se na desátou hodinu.
Podle Šárky, je to prý kousek, asi dvacet minut do džungle. Tak se ptáme na cenu za cestu a Chaminda říká šest tisíc rupií. Hlavou mi proletí, že je to celkem dost za takový kousek, ale prý je ta cena reálná. A tak tedy souhlasím.
Po hodině jsme skoro na místě. Zas tak malý kousek do nebyl 🙂 . Takže teď už vím, že cena je skutečně reálná! Zastavujeme za nějakým stánkem, kde se nabízí občerstvení (Diya Sisila restaurant v Kahaduvě). Paní se nás ptá, jestli něco chceme teď nebo až potom, ale my jsme natěšení na vodopád, tak s díky odmítáme, jen kupuju za stopadesát rupií trs malých banánů pro opice. Vyrážíme vstříc džungli!
Konečně jsme v přírodě, která není rušená žádnými domy a domky a lidmi a silnicemi. Jen cestička mezi čajovníky, pak už lesík. Je docela velké teplo. Jsme ve vnitrozemí a tak tady nevane svěží vzduch od oceánu. Po asi necelém kilometru jsme u říčky, kterou nejdřív přeskakujeme, pak už ale lezeme do ní. Je to fantastické zchlazení, přestože není moc studená. Občas musíme podlézt spadané stromy (nebo taky obejít po cestičce, ale to dělá jen Petr 🙂 ) a pak už jsme u vodopádu.
Není nijak velký, ale je pěkný. Kolem jsou balvany a nahoře jsou nějací lidé. Chaminda i s druhým tuktukářem nás vedou. Nechávají nás nabažit vodopádu a pak Chaminda ukáže nahoru a říká, že jdeme tam. Co?!? To se snad zbláznil, ne? No to já teda nikam nejdu! 😀 Chaminda s úsměvem ukazuje, že mi pomůže.
To je od něj fakt milý, jenže on je takový „tintítko“ hubený, jak by si asi poradil se mnou, že jo? :))) Když už se do mě obouvají všichni, podléhám nátlaku. Hele, vono to ze zdola fakt vypadá děsivě! Nejdřív se musí zdolat pár balvanů. To teda nějak jde. Pak jsou tady betonové schody. Každý je teda o dost vyšší, než je běžné, ale je u něj i kousek zábradlí. Pak dalších pár balvanů a jsme přímo nad vodopádem, přesně tam, kde jsme viděli ty lidi. No paráda. Výhled sice žádný není, jen ten dolů, ale je to úžasný pocit :))). Jenže tady se moc dlouho nezdržíme. Jen pár fotek a lezeme po dalších balvanech ještě výš!
Za občasné pomoci Chamindy i Petra to jde. Nevím proč, ale mě občas kloužou sandály. Petr se směje a říká „to je zajímavý že tobě kloužou a mě ne!“. A pak už jsme u malého jezírka, kde jsou rybičky „okusovačky“. No jo, o tomhle přece Šárka mluvila a já na to málem zapomněla! :)))
A tak si sedáme na kameny a necháváme si ožírat nožky 😀 . Jen člověk musí mít nohy na dně, jinak si jich rybičky nevšímají. Petr je lechtivý na nohách a tak když se do něj rybičky pouští, chechtá se a my se fajnově bavíme :))). Roman se drží u maličkých rybiček a ne a ne jít k nám, kde jsou celkem velký kousky, některý i víc, než patnáct centimetů 😀 .
Během chvíle jsou tu další turisté. Rodina „rašn“. Ze stromů totiž začínají slézat opice, aby se dostali snadno k nějakým dobrotám. V tu chvíli si Petr vzpomene na banány, které celou cestu nesl a odložil na nedalekém kameni i se svou brašničkou. Chaminda s druhým tuktukářem se ale vrátili ke kameni, aby „strážili“ naše poklady před případnými „opičími nájezdy“ 🙂 . Turisté krmí opice nějakými sušenkami (to se nám moc nelíbí, ale s tím nic nenaděláme). Šárka je u banánů dřív. Rozděluje je, aby mohli krmit oba a Roman je sleduje o kousek dál.
No a já jim to za stálého okusování nohou natáčím 😀 . Je zajímavý pozorovat hierarchii u opic. Když se totiž přiblížilo mládě, starší opice ho rychle zahnala. Ze svého pozorovacího místa vidím, jak opice vytrhne banán z ruky, hbitě ho oloupe a dlabe.
Když se nabažíme obého (okusování i krmení), sbíráme své věci a lezeme do bot. U jednoho kamenu ukazuje asi táta dceři malou pijavici, která se drží v malé prohlubni kamene. Pak ji botou, kterou drží v ruce, zmasakruje!!! Přijde mi to docela barbarské, ale podobným způsobem se chovají k místním lidem (ne, že by je zmasakrovali, ale ve výsledku….). No nic, my pokračujeme přes balvany dál. Já jdu se Šárkou vpředu, Petr a Roman za námi. Už se blížíme k plácku nad vodopádem. Najednou slyšíme ránu! Otáčíme se a Petr leží na zemi a jen vidím, jak tahá brýle odněkud zdola. „Jsi v pořádku?“ „Jo, brejle taky“ No kruci, já se tak lekla! A prej: „uklouzla mi bota :))). Teda vypadalo to hrozně, naštěstí se fakt nic nestalo. Prý, že to bylo skoro jak do peřin 😀 . Pak už jen slézáme opatrně schody a balvany dole u vodopádu. Když už jsme všichni dole, tak je třeba udělat povinné selfíčko 😀 .
Pak se vracíme zase zpátky řekou, lesem, kolem čajovníků, až dojdeme zase k občerstvení, za kterým jsou zaparkované tuktuky. Teď si dáme aspoň něco k pití. Těsně po nás přichází ona ruská rodina a hned dostávají jídlo. Teď už chápu tu otázku, když jsme šli nahoru, „a potom?“. Kdybysme si totiž objednali už cestou nahoru, nemuseli bysme teď čekat :))). Ale co, pár chvilek nás nezabije 🙂 . Dopijeme a hurá do tuktuku, čeká nás zase hodina jízdy zpátky. I když to tak nevypadá, byl to fakt suprovej výlet!
Cestou V tuktuku Petr zjišťuje, že má na prstech nohy krev. Vůbec neví, jak k tomu přišel. No a pak že já jsem „vozembouch“ 😀 . A jen, co přijedeme k Hildě, hlásí Šárka, že má taky krev na noze a že vůbec neví od čeho. Roman měl na ruce přisátou pijavici, kterou strhl ještě u vodopádu. A já tentokrát přežila bez následků 😀 . Později odpoledne jdeme jen na chvíli do města, stavíme se u Sama na malé pivo, kde se setkáváme s manželem Lanky. I přes jazykovou bariéru je to docela fajn setkání 🙂 .
Za ten den toho máme celkem dost. Jako každý den i dnes máme všichni nohy „jako konve“ a co je lepší, než si dát nohy nahoru a relaxovat, že? 🙂 . A zítra zase můžeme pokračovat v objevování jihozápadního pobřeží Srí Lanky 😀 .