Vánoční svátky jsou za námi, ale nám dovolená ještě pokračuje. 27.12.2022 v deset hodin dopoledne máme mít připravený odvoz do Galle. Měli jsme původně jet všichni a autobusem, ale včera se nám do cesty připletl Kumar se svým tuktukem a my si řekli proč ne? Do Galle je to nějakých osumnáct kilometrů a on nás tam chce vzít jen za dva tisíce rupií (asi 125 Kč), je to prima cena. A tak chvilku před desátou opouštíme Hilda Guest House a vyrážíme uličkou k městu. Kumar nás s tuktukem čeká na rozcestí u Buddhy, takže nemusíme nikam daleko 🙂 .
Když ale přijíždíme na hlavní silnici, Kumar odbočuje vpravo a když nesouhlasně zamručím (fakt v tu chvíli nemám slova 😀 ), ukáže mi rukou „okružní jízdu“. No tak jo. Kumar se ptá, jestli chceme vidět varany. Proč ne? Odbočuje tedy z hlavní silnice do uliček ve vnitrozemí. Je pravda, že tady moc turistů člověk nenajde, ale za to vidí, jak žiji „obyčejní lidé“. Jedeme kolem nějaké říčky (no spíš lehce smradlavá stoka!) a Hned nám ukazuje plujícího varana. Vylézáme z tuktuku, abysme si ho vyfotili. Pak zase nasedáme, abysme o pár desítek metrů dál zase vylezli. Těch varanů je kolem „říčky“ celkem dost. Leží podél břehů a dá se k nim jít celkem blízko. Kumar nám vysvětluje, že varani žerou všechno a že je blbý, že žerou i plasty, kterých je všude kolem velký množství. Jsou hodně „vypasení“ a tedy i líní.
Asi dvoumetrový odpočívající varan
Pak nás nechává jít kolem „smradlavky“ a jede pomalu za námi. Moc daleko nejdeme, protože varanů je kolem dost a že bych teda musela vidět úplně každýho, to fakt ne 🙂 . Když už chceme nasednout, ukáže nám na vzdálené stromy, které jsou ověšeny kaloni. Vídáme je každý večer lítat nad hlavami, jen vyfotit se mi je moc nedaří.
Odtud pokračujeme dál, a nám už dochází, že dneska se město Galle nekoná :))). Nu což, prostě si s námi ukecal kšeft! Ale co, aspoň zase něco uvidíme, Galle tam stojí roky, tak pár dní ještě stát bude 😀 . Jedeme směrem na Colombo a Kumar nám zastavuje u třicet metrů vysoké sochy Buddhy, která prý byla postavena dva roky po tsunami (26.12.2004) jako symbol ochrany, protože tsunami si vyžádalo 35 000 lidských životů. Podle jeho vyprávění, když přišla vlna tsunami, dosáhla až čtyři kilometry do vnitrozemí a během deseti minut byla voda zase pryč! Docela šílená představa.
Sochu fotím vlastně jen z tuktuku (později od Šárky se dozvídám, že prý při focení by člověk neměl stát zády k Buddhovi, ale jen bokem). Pokračujeme v cestě. Kumar najednou zastavuje u nějakého krámku. Koupil dva lekníny, které mi podává s úsměvem. No tak něco takového jsem fakt nečekala! Je to tak milé 🙂 .
Pak přijíždíme k pomníku obětí tsunami. Kumar se zouvá a vystupuje nahoru a najednou vedle sebe slyším: „jé, taky jste z Česka“! Otáčím se a vidím chlapíka, který se na mě usmívá a pár dalších lidí, kteří ale pokračují v cestě. Tak se ptám, odkud je, tak prý od Chebu. No prostě tohle nevymyslíš 🙂 . Hned se loučíme a já zutá stoupám za Kumarem, který se pomodlil (nebo co dělají buddhisté). Vidím kolem středu pomníku položené květy a tak ty své intuitivně pokládám k pomníku taky.
Teď odbočujeme zase směrem do vnitrozemí. Tady nestojí domy natěsno vedle sebe, ale je tu víc přírody, rýžová pole, skořicové zahrady (krásně to kolem nich voní) i malá místa, kde mají místní třeba pár čajových keřů.
Když se blížíme k hustěji obydleným místům, vídáme na některých rozcestích sochy v prosklených vitrínách (na odbočce k Hildě je taky jedna taková vitrina).
Podobné sochy jsou k vidění po celém ostrově
Na jedné křižovatce je stánek a Kumar se zmiňuje, že tam prodávají „banány“, ale to že hraničí se zákonem, protože za tyhle banány můžou skončit v kriminále a že způsobují opak toho, když se požije viagra. No, policie tady není, tak se vesele prodává :))). Přijíždíme k nějaké větší budově a Kumar parkuje. Pořádně ani nerozumíme, co říká, jen ukazuje na mladou paní a říká, abysme šli za ní, že nám ukáže zajímavé místo. A tak s Petrem jdeme. Vede nás dál za budovy, kde se před námi objeví těžařský důl. Dozvídáme se, že se tady těží (kromě jiného) modrý měsíční kámen a že toto je jediné místo na Srí Lance, kde se tenhle kámen nachází. Dodatečně zjišťuju, že tohle místo se jmenuje Meetiyagoda a je vzdálená asi 9 kilometrů od Hikkaduwy.
Je to vlastně rodinná firma od těžby až po výrobu šperků, do kterých jsou vsazovány tady vytěžené a opracované polodrahokamy. Kameny se těží bez jakékoliv techniky. Vytěží se zemina, obsahující různé druhy kamenů (krumpáčem nakope a vědrem se vytahuje z díry), probere se „hlušina“ a zbytek se dá do košíku, který se kus dál propírá ve vodě. V košíku potom zůstanou jen surové kameny, které se roztřídí podle druhu.
Kameny se dál buď uhlazují (to dělají dívky, kámen se připevní na kovovou tyčku a obrušuje se dohladka na malém brousícím kruhu – vypadaly u toho trochu znuděně, ale kdo by nebyl, když celé dny dělá jen jedno), nebo už zkušený šperkař zbrousí hrany a takové kameny se pak vsazují do šperků ze stříbra nebo bílého zlata.
Už s Petrem čujeme, že nás za chvíli vezmou do obchodu, kde si máme něco koupit. A taky ano. Vcházíme do skvěle klimatizované místnosti, kde jsou vitríny s různými neopracovanými kameny (citríny, ametysty, turmalíny atd.) a odtud obyčejnými dveřmi vcházíme přímo do obchodu, kde už jsou hotové různé šperky. I tady funguje klimatizace skvěle.
Dostáváme na uvítanou skvěle chutnající čaj a jsme nuceni si prohlédnout všechny šperky, počínaje malými náušnicemi a přívěšky (ke kterým ochotně nabídnou i řetízek) a konče složitými náhrdelníky a podobně. Nejmenší náušnice s bílým nebo modrým měsíčním kamenem stojí patnáct dolarů (fakt to nejsou rupie 😀 ). Říkám si, že ty bych si vzala, čas od času si náušnice beru, ale nic víc. Jo, člověk míní…… Odjíždíme lehčí skoro o dva tisíce (korun!).
Jooo, Kumara nám byl Buddha platný 😀 . Jsme zvědaví, s čím se Kumar ještě vytasí! Než nastoupíme do tuktuku, říkám mu, že už žádný rodinný farmy a nakupování. Jistě, Kumar to odkývá. Běží mi hlavou, že má stejně něco ještě za lubem. Koneckonců, všichni si tu chtějí vydělat a protože jsou to většinou buddhisti, snaží se ne si navzájem přebírat kšefty, ale aby z každého kšeftu měli všichni!!!
Následuje „spice garden“, tedy zahrada s kořením, což je vlastně zahrada, kde se pěstuje různé koření, které se ale používá v ajurvédské medicíně. U každého stromu nebo keře se zastavujeme a na malé desce, zapíchnuté kůlem do země je kousek daného „koření“, takže třeba kousek kořene kurkumy, který tře o dřevěnou desku, aby se rozvoněl a pak je povídání, na co je dobrý a s čím se míchá a podobně. Finálem takové prohlídky je přístřešek, kde jsou lavice jako ve škole. Podle země původu dostane každý účastník papír v jeho řeči, aby věděl, co všechno si může koupit. Ceny tam ale u toho napsané nejsou.
Odcházíme lehčí o další dva tisíce korun! Drahý výlet a to jsme pořád ještě na začátku! Vycházíme ze zahrady a já říkám Kumarovi, že už jsme unavení a že chceme tenhle výlet ukončit. Diví se tomu, protože prý jsme ještě mladí, ale já mu přece nebudu vysvětlovat, že ne my, ale naše peněženka je k smrti unavená :))). Za tohle dobrodružství platíme Kumarovi dva tisíce rupií (asi 125 korun).
Jsme zpátky u Hildy. Je naprosto normální, že máme oblečení na sobě potem přilepené. Už se tomu nedivíme, jen po návratu odkudkoliv se jdeme převléknout do plavek, pod sprchu a hurá zchladit se do bazénu. Stíhám vyfotit odskakujícího lepoještěra z křoví 🙂 . Ta fauna a flora tady mě naprosto fascinuje!
Po koupeli je nám fajn. Dáme si k obědu nudle s kuřecím a krevetama. Šárka si objednává na večer celou rybu, výběr nechává na personálu. A my se necháme překvapit, na co budeme mít chuť 🙂 . Pak se objevuje na stožáru s vlajkou ledňáček a toho my si s Petrem chceme vyfotit 😀 , protože nám tady vyzpěvuje každý den. Odpoledne strávíme na pláži.
Od oběda jsme nacpaní a tak přemýšlíme, že si dáme jen něco lehčího. Dáváme si ovocný salát, kterého je jen malá miska, ale to čerstvé ovoce miluju (banán, ananas, papája, mango…). Než dojíme, všímám si, že pomalu zapadá slunce a nebe se nad džunglí barví do oranžova. Moje úchylka na sledování a focení západů a východů slunce se zase probudila a já běžím na schodiště, ze kterého jen stačí natáhnout ruku a dotýkám se džungle a užívám si končícího dne.
Když se vynadívám, vracím se dojíst si svůj ovocný pohár. Akorát přinášejí večeři pro Šárku s Romanem a ti se pouští do ryby. Tu stejnou měli před pár lety na Maledivách a moc jim chutnala. Chutná jim i teď 🙂 .
Pak už jen sedíme na terase a posloucháme zvuky večerní džungle – pěkný koncert je to. A přemýšlíme, kdy zase naplánujeme cestu do Galle 😀 .