Od hotelu Elephant Bay směřujeme do Colomba, přesněji na vlakové nádraží. Rozhodli jsme se, že pojedeme vlakem. Počáteční instrukce zněli jasně – první nebo druhá třída! Tak jsme zvědaví, jaké dobrodrůžo nás ještě čeká 🙂 . Tenhle taxikář není tak hovorný, jen vím, že se jmenuje Danuška (zvláštní, dva lidi a jmenují se skoro česky – Daša a Danuška 😀 ), že je hotelovým řidičem a že má tři dcery. Vlastně jsem ráda, že se moc neptá :))). Předvčírem jsme přijeli v noci a teprve teď vidíme, jakou cestou jsme jeli. Nejsou tu vůbec viditelné hranice mezi obcemi, prostě kolem celé cesty jsou domy, domky a domečky, kde nejsou domky jsou trhovci, prostě tady nenajdete ani kousek prázdného místa. Cestou mi vyschne v krku a začínám pokašlávat, tak mi Danuška nabízí koupit vodu. Říkám, že vodu mám vzadu v batohu. Nelení, na prvním vhodném místě zastaví a jde mi otevřít kufr! Tohle bych teda nečekala, je to naprosto úžasný 🙂 . No a tak cestou „vyprodukuju“ společné foto :))).
Po více jak dvou hodinách přijíždíme do Colomba. Danuška nás na to upozorňuje, tak víme, že každou chvílí budeme u nádraží. U po chvíli je poznat, že jsme ve velkém městě (na zdejší poměry). Je neuvěřitelné, že celou cestu až sem byla dost „hustá“ doprava. Snažila jsem se natočit, jak se tady jezdí (někdy je to fakt šílený 🙂 ), ale pokaždé, když vezmu mobil do ruky, jako zázrakem je na silnici „pohoda“, no prostě „vopruz“!!! 😀 Pak už přijíždíme k nádraží. Je tu hodně živo. Nevíme v kolik to jede, odkud to jede, kde koupíme jízdenky…….dalo by se říct „sedláci v mestě“ 😀 . Vylézáme a hned se k nám nahrne chlapík a začne plkat a plkat a já vůbec nerozumím, co chce říct. Po větě, kterou tu říkám snad každou minutu „aj spík engliš very litl bit“ (mami to znamená, že mluvím anglicky velmi málo 😀 ), mluví trošku pomaleji – já totiž chápu pomalu :))), takže aspoň něčemu porozumím. Říká, jestli chceme pomoc koupit lístky, máme jít za ním. A tak jdeme. Vlezeme do „kanceláře kousek od hlavního vchodu na nádraží, kde sedí tři „borci pro cestovní ruch“ a jeden z nich (asi „kápo“ všech) se nás okamžitě ujímá a ptá se, kam chceme jet a jak dlouho jsme na Srí Lance a jak dlouho tady budeme. Fajn, tak mu říkám, že chceme jet do Hikkaduwy. Ptá se, jestli chceme jet vlakem ve 16.30 (koukám na hodinky a zjišťuju, že na to máme asi jen čtvrt hodiny) a když řeknu že ano, říká, že není „druhá třída“, že je moc lidí a tak že budeme stát. Hmm, tak se ptám, jak dlouho jede vlak do Hikkaduwy a on na to, že tři hodiny (no maucta, stát tři hodiny v plném vlaku!!!) pak vytahuje mapu a začíná ukazovat, kam bysme se mohli jet podívat a která místa navštívit a že železnice nevede po celém jižním pobřeží a odkud máme jet tuk-tukem a kde si máme vzít auto s řidičem a odkud už zase vede železnice…… No prostě ho zarazím a říkám, že potřebujeme koupit jízdenky. Na to konto vezme papír a napíše na něj čtyřku, že je to místo, kde si máme koupit jízdenky. Mezitím už dovnitř vcházejí další turisti a my se tedy tlačíme i se zavazadly ven.
Hned si všímáme okýnka, nad kterým je čtyřka a tak se snažíme dostat k němu. Je u něj malá fronta, tak si stoupáme do ní (no, z druhé strany, takže pak musím obejít zábrany a zařadit se správně. Za jízdenky platíme 1600 rupií, to je asi stovka korun za všechny čtyři. Věděli jsme, že je to levnější, ale takhle? To je hustý…… Jede nám to z nástupiště číslo pět. No máme ještě chvilku čas a tak se se Šárkou jdeme kouknout po toaletách. Nikde nic nevidíme a tak se ptám nějakého policajta, co stojí v průchodu a on mávne rukou a říká „namrb van“ (mami – číslo jedna 😀 ). Fajn, jdeme hledat číslo jedna, ale vypadá to s náma bledě. Nebyli jsme na záchodě už od hotelu a teď nás čeká tříhodinová cesta vlakem bez možnosti si ulevit!!! To snad ani nemůžeme zvládnout!?! Jenže jsme trochu nervozní z toho, že musíme ještě dojít na nástupiště a taky z toho, že nikde nevidíme žádné číslo jedna! Říkám Šárce, že to snad raději pustím do kalhot, než pak na poslední chvíli běžet obtěžkaná zavazadly a Šárka se mnou souhlasí. Vracíme se ke klukům a tlumočíme jim naše rozhodnutí :))). A tak vyrážíme přes nadchod k nástupišti. Stojíme (jediný běloši široko daleko 😀 ) u kolejiště a máme asi deset minut čas, tak Roman se odhodlává jít si ulevit mimo nástupiště, protože další tři hodiny nezvládne. No jo, chlapi to maj prostě jednodušší 🙁 . Petr se zmiňuje o tom, aby ho nezatkli za to, že „ochcává veřejně rohy“ a na to Roman jen mávne rukou. Vrací se po chvíli s neskutečně blaženým úsměvem, který mu tiše závidíme!
Přijíždí vlak. Petr vidí prázdné sedačky a tak říká pojďte honem, ať si sednem! No tak lezeme za ním do vagónu a sedáme si na první volná místa, kam se všichni vejdeme. Vedle nás sedí jen jedna místní žena. Pak nás napadne, že bysme se taky mohli ujistit, že tenhle vlak opravdu jede do Hikkaduwy a tak se ptáme chlápka, co sedí za námi a i vedle na sedačce. Dozvídáme se, že tenhle vlak jede do Kalunary (nebo tak nějak) a že vlak do Hikkaduwy jede až za ním. Tak trochu začneme zmatkovat, co budeme dělat?! Na vystoupení už nemáme čas, protože vlak se hned na to rozjíždí. No paráda a co teď? Holt Petr zavelel, protože viděl možnost si sednout a my šli jak ovce za ním :))). Pán vedle nás přes uličku se nám snaží něco říct, jenže tak dobře anglicky fakt neumím a tak hledá v mobilu, jak to přeložit do češtiny. Další pán (starší, prošedivělý a charisḿatický) je rychlý a tak nám přes translátor říká, že nemusíme vystoupit, že tenhle vlak jede směrem na Hikkaduwu, že máme vystoupit na konečné a pak nastoupit do toho druhého vlaku. Tak se trošku uklidňujeme a Šárka říká, že je dobře, že aspoň směr máme správný 😀 a že se tedy přibližujeme ke svému cíli. Teď máme možnost si ze všeho udělat srandu a samosebou se „řežeme“ jak blázni tomu, že Roman chtěl vyskakovat za jízdy (stejně jako ve vlaku, který projíždí Hošticemi – Slunce, seno…), jak jsme se hrnuli za Petrem a vidinou sezení ve vlaku a jak nás ani nenapadlo, že tady jezdí vlaky rychle po sobě a že jsme vlastně nastoupili asi o deset minut dřív, než měl jet ten náš vlak (mimochodem jsem četla, že vlaky tady mívají spíš zpoždění, takže je blbost, aby jely dřív) 😀 .
A tak si vychutnáváme jízdu vlakem, ve vagónu, který využívají běžní cestující. Není to tak děsivý, jak jsem si představovala podle vyprávění jíných 🙂 . Máme možnost vidět lidem, bydlícím kolem trati, téměř do talíře. Je to pestrá paleta od chudoby (bráno podle našich českých měřítek) až po ty movitější. I tak tu lidé žijí hustě vedle sebe, uličky mezi domy jsou tak na auto a jeden skútr, jen ty hlavní „tahy“ jsou klasicky široké. Přesto tu z lidí čiší pohoda. Nepospíchají (což je někdy pro nás lehce stresující 😀 )!
Cesta tímhle vlakem trvá už hodinu a my pořád nevíme, kdy vystoupit (no jasně, na konečné, ale kdy to sakra má být?). Prošedivělý pán nám, opět přes překladač v mobilu, „říká“, že na konečné musíme přestoupit a že na to máme celých pět minut. No paráda, tak to bude pohoda 🙂 . A tak pořád sedíme v klidu. Po dalších asi deseti minutách nám „říká“, že po další zastávce si máme vzít bagáž a jít k východu (dveře tu vlaky nemají) a že oni oba nám pomůžou s přestupem. Mile nás překvapuje, že jsou tu lidé až takhle vstřícní. Jakmile vlak vyjíždí z další stanice, bereme své věci a následujeme oba pány. Procházíme dokonce i z jednoho do druhého vagónu (nechápeme proč?) a tam si stoupáme k výstupu. Prý pak máme jít rychle. Vlak zastavuje, škubne a Šárka letí na zem i se svým kufrem. Jen slyším „jau, moje noha!“, přesto vystupuje a oba pánové opravdu rychle směřují ke schodům k nadchodu a my se snažíme udržet s nima rychlost. Slézáme k nástupišti, ke kterému přijede vlak, kterým jsme měli jet už z Colomba. Ten vlak ale nepřijíždí po pěti minutách, ale asi po třech, navíc to, že jsme přecházeli do jiného vagonu, nám pomohlo nahnat trochu času, protože ten druhý vagón zastavil hned u nadchodu. Pánové nás dovedli až k poslednímu vagónu a než nastoupíme, loučí se s námi. Fakt jsme jim vděční, protože podle nás by pět minut stačilo v klidu dojít k druhému vlaku, jenže podle našich pět minut, ty jejich jsou strašně krátký :))).
Tak hurá, jsme ve vlaku do Hikkaduwy. Sice je narvaný, ale díky tomu, že jsme v posledním vagónu, stojíme aspoň na vlastních nohách a ne na cizích a máme kolem sebe aspoň pár centimetrů místa 🙂 . Jenže nemáme ani ponětí, kdy máme vystoupit. Rychle se stmívá a nápisy v jednotlivých stanicích jsou pro nás naprosto nečitelné. No, jeli jsme tím prvním asi hodinu dvacet, takže minimálně další hodinu a půl bysme měli jet (v Colombu nám říkali v kanceláři, že cesta trvá tři hodiny). Stojím u chlapíka, který mi klepe na ruku a ukazuje mi, že si mám malý batoh položit k němu na stolek. U každé sedačky je totiž stolek, jako v letadle.
Postupně se vlak vyprazdňuje a uvolněná místa jsou ihned obsazena někým jiným. Pak se podaří sednout Šárce. Vedle ní sedí paní, která je usměvavá. Ptáme se jí, kolik stanic je do Hikkaduwy. Chvilku trvá, než pochopí, co po ní chceme, ale ochotně se nám snaží odpovědět. Prý asi tři stanice. Když staví vlak na další zastávce, ukazuje, že ještě dvě. Je to až dojemné, jak se o nás tady lidé starají. Na předposlední zastávce nám paní ukazuje, že si máme sundat batohy a jít ke dveřím. Moc poděkujeme a suneme se k výstupu. Vlak zastavuje a my vystupujeme. Do teď po nás nikdo nechtěl jízdenky a Šárku napadá, že jsme klidně mohli jet bez jízdenky:))). Z nádraží se vychází jedním východem, u kterého je stůl, za ním chlápek a jak pozoruju, odebírá jízdenky cestujícím. Šárka prochází „jak tank“ a on se ani nesnaží po ní něco chtít, ale nám je to trapné a tak voláme na Šárku, aby se vrátila (ona má totiž všechny jízdenky u sebe v obalu na mobil 😀 ). A tak zjišťujeme, že tady nepotřebují mít žádné průvodčí (i kdyby, neměli by absolutně žádnou možnost procházet přecpanými vagóny), že černého pasažéra objeví při odchodu :))).
A tak jsme tady v Hikkaduwě. Je třičtvrtě na sedum. Od rána jsme nejedli, my holky nečůraly, je tma, ale zážitky z vlaku jsou jedinečný!!! Jdeme ulicí od nádraží směrem k našemu ubytování. Hledáme restauraci, kde bysme se mohli najíst a hlavně „vypustit nádrže“, které už téměř hrozí explozí :))). A skutečně objevujeme vchod do restaurace „Parrot Paradise“. Vcházíme.
Parrot Paradise
Vnitřní prostor restaurace prázdný, v jednom rohu mrazák, dva stoly a kuchyně, zato zadní prostor je přímo na pláži v písku, ohraničený nízkou zídkou a palmami se stínící sluneční plachtou. Pro nás je to fakt učiněný ráj, protože tu mají i záchod :))). Hned při příchodu se nás ptá chlapík, odkud jsme, a když říkáme že „from ček repablik“, jeho úsměv se ještě zvětší (to snad ani není možný!). Shodou okolností je to majitel Chami Parrot a prý má kamaráda v Praze, který mu poskytl finance k tomu, aby mohl znovu obnovit restauraci, zničené tsunami, které tu bylo v roce 2004. A že jako Češi jsme tu kdykoliv vítaní 🙂 .
Objednáváme si smažené kuřecí nudle. Skoro je nám jedno, co si dát, máme obrovský hlad :))). Sedíme kousek od oceánu, je to skoro až neskutečný! Roman schází k oceánu „ošplouchnout“ si nohy, přicházející vlna měla ale zcela jiný záměr, než jen nohy, a tak má Roman mokré i kraťasy 😀 . Jdu se taky podívat na noční oceán. Je to nádherný!
A pak už se nám nesou nudle. Bože, to je hromada, to snad ani nemůžeme sníst!
Jenže hlad je prevít a my to fakt všechno sežrali :))). Ještě chvíli posedíme a „pokecáme“ s Chamim. Pak už se nám ale chceme už konečně ubytovat. Teď už ale pojedeme tuktukem, už se nám nechce tahat tu bagáž. Chami nám mávne na tuktuky a pak ještě usmlouvá tu nejlepší cenu, takže za 400 rupií (přibližně 25 korun) jedeme k Hildě 🙂 . Vlastně to není tak daleko. Vystupujeme přímo u branky (ta ulička sem je fakt úzká!). Otevírá nám Mamee, je to člověk, který tady vlastně žije a hlídá to tu, pak se nás ujímá Lakmali, která nám ukazuje naše pokoje. Jako první lezeme do plavek a hurá do bazénu!!! 😀
Ještě si objedáváme něco k pití a pak už se těšíme na odpočinek 😀 . Život je tak úžasný!